Dotaz:
Obecný dotaz
Konkrétní dotaz:
Dovoluji si Vás kontaktovat stran skloňování slova paňáca (ve 2. p. j. č.). Pokud se zde upřednostňuje měkkost, nerozumím nedůslednosti a vytváření výjimek: hecy, trucy, placy, frcy, tácy, puncy, kibucy, hospicy. Má prvotní jistota v případě paňáci pramenila právě z odkazu na dodržování vzoru jako ve výrazu kecy, tak hojně užívaném hovorově i v denním tisku! Osobně bych přidal k výčtu ještě hovorové renoncy a životné kibic a financ (rozumějte berního úředníka), kteří se ovšem skloňují podle vzoru „muž“ (2. p. finance, 7. p. mn. č. financi, kibici).
„Předseda“ je životný vzor. Proč u paňáci dostává přednost měkkost před životností? Stejně tak u Máši nebo Lubici je opět upřednostněna měkkost navzdory vzoru. V opačném případě by mělo logiku užití „měkké přednosti“ v případě keců, kibuců atd., u nichž naopak respektujeme vzor. Je tedy pro mé logické a „pravidelné“ upřednostnění měkkosti rozhodujícím faktorem životnost, byť nerespektuje vzor (Máša, paňáca)? Nebo je toto pravidlo nelogickou svévolí? Nebo historickým územ, vzniklým z logické nedůslednosti jazykopcytce? Kdy upřednostnit měkkost? Kdy vzor? Nelogičnost ústí v každodenní chybovost...
Klíčové slovo:
paňáca
Odpověď:
Celý problém vznikl tím, že Josef Dobrovský ve své Zevrubné mluvnici jazyka českého z roku 1809 kodifikoval c jako měkkou souhlásku (na rozdíl od d, t, z, které chápal jako obojetné). Do té doby se psalo (podle tzv. bratrského pravopisu) po hláskách s, z, c vždy tvrdé y. V druhé polovině 20. století se o problému několikrát diskutovalo, naposled v článku Roberta Adama „Bezkopcý úval známý svými hicy předlohou skici mistra mistra Kopanici.“ Je c měkké, nebo obojetné? (NŘ 86, 2003, s. 169–180) a stati Františka Daneše O písmenku c a o písmenkách a hláskách vůbec (NŘ 91, 2008, s. 127–134). Proti názoru, že měkké c je omyl a že by mělo být chápáno jako obojetné, stojí argumenty, které takovou změnu nedoporučují – např. by se ztratila souvislost jmen jako Kopanica se zástupci téhož typu, ovšem s pravopisně měkkou souhláskou, jako jsou Píša, Váňa apod.
Jelikož je tedy c měkká souhláska, píšeme po ní ve slovech českého původu vždy měkké i, až na některé výjimky. Těmi jsou jednak podstatná jména rodu mužského neživotného, vzor „hrad“ (tác, kec, renonc, truc apod.), jednak trojvýchodná přídavná jména, jejichž základ končí na c (bezkopcý, bezpalcý).
Otázka, proč tyto výjimky existují, je pochopitelná. Je to z toho důvodu, že u vzoru „hrad“ ani u vzoru „mladý“ nemá čeština měkký podvzor, jako je např. paňáca (nebo také bača) u vzoru „předseda“. Všimněte si, že se podle vzoru „hrad“ neskloňuje žádné podstatné jméno, které by končilo měkkou souhláskou (samozřejmě kromě c), stejně tak je tomu i u vzoru „mladý“. U vzoru „předseda“ je to jinak – máme podstatná jména mužského rodu jako Láďa, Míša, Kája, rádža, ťunťa apod., jejichž kořen končí měkkou souhláskou, a existenci měkkého podvzoru proto ospravedlňují. Stejně tak je tomu i u dalšího vzoru, kde se může vyskytnout spojení c + i/y, a to „žena“ (podvzor skica – Naďa, Máša, Růža, káča atd.). U vzoru „muž“, který uvádíte, naopak neexistuje možnost podvzoru tvrdého – neskloňují se podle něj žádná podstatná jména, která by končila na tvrdou souhlásku (slovo financ tudíž skloňujeme jedině s měkkým i). Nejde tedy o problém životnosti/neživotnosti, jak se domníváte.
Zvažované varianty:
paňáci
paňácy
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
Pravopis – hláska a písmeno, hranice slov → Psaní i, í – y, ý → Psaní i, í a y, ý po písmenu c
Jazykový zdroj:
Naše řeč.
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
NŘ 86, 2003, s. 169–180, NŘ 91, 2008, s. 127–134