Dotaz:
Tvary zájmena já
Konkrétní dotaz:
Rád bych se zeptal na podrobnosti skloňování já. V některých pádech se při skloňování píše mě, jindy mně. Nejde mi o to, kdy, ale proč. Jinými slovy – rád bych věděl, co vedlo naše předky k tomu, že v psané formě se v závislosti na pádu totéž (homonymní) slovo píše jinak. Má 3. a 6. pád smyslově něco společného? A druhý se čtvrtým? Jde o dvě vzájemně se vymezující skupiny?
Klíčové slovo:
zájmeno já; mně; mě
Odpověď:
V praslovanštině (jazyk – předek všech dnešních moderních slovanských jazyků) i ve staré češtině existoval, kromě 3. a 6. pádu, které byly již od původu totožné, pro každý pád zájmena já specifický, odlišný pádový tvar. Srov. následující přehled (první tvar před lomítkem je vždy praslovanský, tvar po lomítku je z předchozího praslovanského tvaru na základě pravidelných hláskových změn vyvinutý tvar staročeský; znaky ъ a ь představují tzv. tvrdý a měkký jer – praslovanské redukované, tj. kratší než krátké, samohlásky; znaky ẽ a õ představují praslovanské nosové samohlásky e a o):
2. p. bez mene / mne,
3. p. k mьně (mi) / mně (mi),
4. p. mẽ / mě,
6. p. o mьně / mně,
7. p. se mъnojõ / se mnú.
Pády 3. a 6. jsou tedy historicky totožné (kromě toho, že ve 3. pádě existuje na rozdíl od 6. pádu variantní tvar mi). V průběhu vývoje staré češtiny došlo k tzv. vyrovnání genitivu (2. p.) s akuzativem (4. p.) a v obou pádech se začal používat jak původně jen genitivní tvar mne, tak původně jen akuzativní tvar mě. (Stejná situace je u zájmena ty, došlo zde k vyrovnání původně genitivního tvaru tebe s původně akuzativní tě; dnes tedy můžeme říci vidím tě i vidím tebe.) Je pravda, že 3. a 6. pád a 2. a 4. pád mají k sobě „blíže“. Jednoduše lze říci, že 2. a 4. pád jsou pády primárně gramatické (2. pád je např. pád neshodného přívlastku, 4. pád je pád přímého předmětu apod.), zatímco pády 3. a 6. jsou primárně pády sémantické (významové, vyjadřují další okolnostní vztahy, vyjadřují příslovečná určení místa, času apod.). Již ve staré češtině tedy byla situace následující:
2. p. beze mne i mě (ze 4. p.),
3. p. ke mně (mi),
4. p. mě i mne (ze 2. p.),
6. p. o mně,
7. p. se mnú (– novočeské se mnou).
Důležité je ještě podotknout, že tvary mně 3. a 6. pádu se ve staré češtině vyslovovaly jinak než tvar 4. (a následně pak i 2.) p. mě. Teprve poté, co došlo k tzv. vydělení nosové výslovnosti ve skupinách -mě- a tyto skupiny se začaly vyslovovat tak, jako dnes, tj. [mňe], vznikla současná situace, kdy 2., 3., 4. a 6. pád stejně vyslovujeme jako [mňe], ale jinak píšeme. Jinými slovy držíme historický, etymologický způsob zápisu (srov. např. 3. a 6. p. mьNě – mNě x 4. a 2. p. Mẽ – Mě), ale zmíněné tvary už vyslovujeme stejně.