Telefon: (+420) 257 531 793

Pondělí až pátek 10–12 hodin

Vyhledávání odpovědí

Oblast:
Kategorie dotazu:
Dotaz:
Klíčové slovo dotazu:
Konkrétní znění dotazu:
Odpověď nebo zvažovaná varianta:
Konkrétní případ dotazu či jeho odpověď/komentář:
Hledání odpovědí dle jejich základních údajů
Klíčové slovo dotazu konkrétně: Konkrétní vyhledávání hledá přesnou shodu, ale lze využít znak '%', který zastupuje libovolný počet libovolných znaků, a znak '_', který zastupuje jeden libovolný znak, např. lze použít "%ce" pro nalezení všech odpovědí, které používají klíčové slovo končící na "ce".
Odpověď nebo zvažovaná varianta konkrétně: Konkrétní vyhledávání hledá přesnou shodu, ale lze využít znak '%', který zastupuje libovolný počet libovolných znaků, a znak '_', který zastupuje jeden libovolný znak, např. lze použít "%věty%čárk%" pro nalezení všech odpovědí, které v textu odpovědi nebo zvažovaných variantách obsahují slova "věty" a "čárk" v tomto pořadí, přičemž mezi slovy může být libovolný počet libovolných znaků.
ID odpovědi:
ID zadejte buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Varianty:
Hledat v odpovědi:
Stav anotace:
Zkontrolováno odborníkem:
S detailní anotací:
Vytvoření od data:
Vytvoření do data:
ID klíčového slova:
ID související odpovědi:
Vyhledat
Zadejte ID odpovědi buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Hledání odpovědí dle jejich atributů
Jazykový zdroj:
Poprvé popsáno zde:
Poprvé popsáno v odpovědi s ID:
Vyhledat
Zadejte ID odpovědi buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Kdy poprvé popsáno, není-li v příručkách:
Kde popsáno:
Historie a změny popisu tohoto jevu:
Kam odkazujeme:
Hledání odpovědí dle jejich detailní anotace
Volba okna:
Volba tabulky: Nejprve zvolte okno.
Volba položky: Nejprve zvolte tabulku.
Volba hodnoty: Nejprve zvolte položku.
Zvolte pouze úroveň, kterou požadujete. Např.: volba položky bez vyplnění její hodnoty vyhledá všechny odpovědi, které používají v detailní anotaci danou položku s libovolnou hodnotou.
Možnosti řazení odpovědí
Způsob řazení:
Sloupec řazení:
Použitý filtr ID dotazu: #30 [Obecné principy spisovné výslovnosti].
Použité řazení Řadit: Sestupně. Dle: Datum vložení do systému.


položek: 5, 10, 20,
strana:
strana: 1/2, položky: 1-10/18
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#13167
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Jak se vyslovují slova typu „povinnost“ či „denní“, v nichž se píší za sebou dvě „n“?
Klíčové slovo: povinnost; denní
Odpověď: Ortoepická kodifikace doporučuje ve spojeních dvou stejných souhlásek v kořeni slova nebo na méně zřetelných morfologických švech zjednodušenou výslovnostní podobu, tj. např. slovo „povinnost“ se tak vysloví jako [povinost]. Zdvojená výslovnost je přijatelná pouze ojediněle, a to ve zvlášť pečlivé výslovnosti např. při recitaci, navíc ještě zejména u knižních, básnických nebo zřídka užívaných slov. Ve slovech typu „denní“ se sice píší rovněž dvě písmena „n“ za sebou, avšak odpovídají souhláskové kombinaci [nň], nikoli skupině [nn]. Z příkladu „činně“ [čiňe] uvedeného v ortoepické kodifikaci lze vysoudit (podrobněji viz Štěpánová, V. 2019. Vývoj kodifikace české výslovnosti. Praha: Academia, s. 166), že i zde se za základní spisovnou považuje zjednodušená podoba, tj. „denní“ [deňí]; plná výslovnost [denňí] by pak připadala v úvahu zřejmě pouze výjimečně ve zvlášť pečlivém stylu.
Zvažované varianty:
[povinost] [povinnost] [deňí] [denňí]
Poslední užití: 21.11.2022
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: s. 45–46
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Výslovnostní pravidla – spojení dvou stejných souhlásek

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#12275
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Při recitační soutěži vyčítala porota jedné žákyni, že ve slově „jsem“ vyslovuje hlásku „j“. Je tato výtka oprávněná?
Klíčové slovo: určité tvary slovesa být; recitace
Odpověď: V hereckém, mediálním apod. prostředí se podle našich zkušeností lze setkat s radikálními názory, že výskyt hlásky [j] je v určitých tvarech slovesa „být“ vždy naprosto nevhodný, či dokonce přímo „zakázaný“, případně zcela naopak že jakékoli zjednodušení je nepřípustné. Ani jeden z těchto přístupů nelze doporučit. Je-li tvar slovesa být součástí složeného tvaru nebo přísudku jmenného se sponou, připouštějí ortoepické příručky jak plnou (tj. se souhláskou j), tak i zjednodušenou výslovnost (tj. bez souhlásky j), např. byl [sem] i byl [jsem], pracovali [sme] i pracovali [jsme], kde [ste] byli i kde [jste] byli, všichni [sou] zdraví i všichni [jsou] zdraví. Zejména v pozici po souhlásce je plná výslovnost příručkami hodnocena jako zvlášť pečlivá. Výslovnost nezjednodušená je doporučena tehdy, pokud je tvar užit jako plnovýznamové sloveso v tzv. existenčním či lokalizačním významu (tehdy na něm bývá rovněž důraz) nebo stojí-li na začátku věty (např. možnosti tu [jsou], kde [jsi]?, [jste] to vy?). Uvedené zásady byly stanoveny především z artikulačních důvodů. Skupina js se poměrně obtížně vyslovuje – tam, kde to působí obzvlášť velké potíže, např. je-li v okolí více souhlásek, se tedy považuje za základní výslovnost bez j. Volba vhodné podoby závisí také na tempu řeči, stylu projevu a na řadě dalších okolností. Je důležité zmínit, že výše uvedená ortoepická pravidla byla popsána např. i v příručce Česká výslovnostní norma, která je stále při výuce herců využívaná a jejíž autorkou je Jiřina Hůrková, mj. dlouholetá pedagožka jevištní mluvy na pražské DAMU. Při zachování skupiny js se také hodí připomenout, že není dobré počáteční hlásku [j] příliš „vyrážet“ a zdůrazňovat. Takováto výslovnost opravdu působí přehnaně, hyperkorektně.
Zvažované varianty:
[jsem] [sem]
Poslední užití: 20.2.2019
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Akademická příručka českého jazyka. Pravdová – Svobodová. 2019. (platí od 2019)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: 11.1 Vypouštění souhlásky j (zejména v určitých tvarech slovesa být)
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: s. 59–60
Jazykový zdroj: Česká výslovnostní norma. Hůrková. 1995. (platí od 1995)
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=911

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#12169
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Má herec, když načítá text k dokumentu, užívat výslovnost [schoda]? Domnívám se spolu s ním, že je v uměleckém světě běžnější než podoba [zhoda].
Klíčové slovo: asimilace znělosti
Odpověď: Pokud jde o výslovnost skupiny zapisované jako „sh“, na území Česka se lze setkat se dvěma variantami: [sch] a [zh]. Za spisovné jsou považovány obě dvě: slova jako shoda, dále pak např. shnilý, shánět, shrbený, shromáždit se nebo na shledanou je náležité vyslovovat jako [schoda] i [zhoda], [schňilí] i [zhňilí], [scháňet] i [zháňet], [schrbený] i [zhrbený], [schromážďit se] i [zhromážďit se], [na schledanou] i [na zhledanou]. Zjednodušeně řečeno výslovnost [sch] převládá v Čechách, [zh] pak na Moravě a ve Slezsku; toto rozdělení však nemusí platit absolutně, záleží rovněž na konkrétních výrazech obsahujících skupinu „sh“, nechovají se totiž vždy zcela jednotně (srov. např. Český jazykový atlas). Ústav pro jazyk český se mluvou v uměleckém prostředí, respektive např. jevištní řečí a jejími specifiky hlouběji nezabývá, avšak nedomníváme se, že by se zde asimilace znělosti typu [zhoda] obecně nepřipouštěla (zcela jiná otázka ovšem je, zda je vhodné užívat např. typicky moravský/slezský jazykový prostředek v mluvě postavy, která pochází evidentně z Čech). Jako spisovné a rovnocenné jsou obě možnosti explicitně popsány např. i v příručce Česká výslovnostní norma, která je stále při výuce herců využívaná a jejíž autorkou je Jiřina Hůrková, mj. dlouholetá pedagožka jevištní mluvy na pražské DAMU. Výslovnost typu [schoda] bude v uměleckém prostředí převažovat mimo jiné proto, že z hlediska počtu jejích uživatelů celkově v české populaci převládá. Pokud jde o načítání textu k dokumentu, neplatí jistě pro tento typ projevů žádná speciální pravidla a je na každém jednotlivém mluvčím, kterou z obou spisovných podob zvolí.
Zvažované varianty:
[schoda] [zhoda]
Poslední užití: 20.5.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=908; https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=909
Jazykový zdroj: Česká výslovnostní norma. Hůrková. 1995. (platí od 1995)
Jazykový zdroj: Český jazykový atlas. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Český jazykový atlas 5, s. 412–414, mapy č. 292 a 293 (https://cja.ujc.cas.cz/CJA5/)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#11474
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Redaktor v rádiu mi říkal, že např. ve spojení „já jsem“ se nemá vyslovovat souhláska „j“, herci se to tak prý učí ve škole a někteří režiséři striktně zakazují výslovnost [jsem]. Je to opravdu chyba?
Klíčové slovo: určité tvary slovesa být; jevištní řeč
Odpověď: V hereckém i mediálním prostředí (a nejen tam) se podle našich zkušeností lze setkat s radikálními názory, že výskyt hlásky [j] je v určitých tvarech slovesa „být“ vždy naprosto nevhodný, či dokonce přímo „zakázaný“, případně zcela naopak že jakékoli zjednodušení je nepřípustné. Ani jeden z těchto přístupů nelze doporučit. Je-li tvar slovesa být součástí složeného tvaru nebo přísudku jmenného se sponou, připouštějí ortoepické příručky jak plnou (tj. se souhláskou j), tak i zjednodušenou výslovnost (tj. bez souhlásky j), např. byl [sem] i byl [jsem], pracovali [sme] i pracovali [jsme], kde [ste] byli i kde [jste] byli, všichni [sou] zdraví i všichni [jsou] zdraví. Zejména v pozici po souhlásce je plná výslovnost příručkami hodnocena jako zvlášť pečlivá. Výslovnost nezjednodušená je doporučena tehdy, pokud je tvar užit jako plnovýznamové sloveso v tzv. existenčním či lokalizačním významu (tehdy na něm bývá rovněž důraz) nebo stojí-li na začátku věty (např. možnosti tu [jsou], kde [jsi]?, [jste] to vy?). Uvedené zásady byly stanoveny především z artikulačních důvodů. Skupina js se poměrně obtížně vyslovuje – tam, kde to působí obzvlášť velké potíže, např. je-li v okolí více souhlásek, se tedy považuje za základní výslovnost bez j. Volba vhodné podoby závisí také na tempu řeči, stylu projevu a na řadě dalších okolností. Je důležité zmínit, že výše uvedená ortoepická pravidla byla popsána např. i v příručce Česká výslovnostní norma, která je stále při výuce herců využívaná a jejíž autorkou je Jiřina Hůrková, mj. dlouholetá pedagožka jevištní mluvy na pražské DAMU. Při zachování skupiny js se také hodí připomenout, že není dobré počáteční hlásku [j] příliš „vyrážet“ a zdůrazňovat. Takováto výslovnost opravdu působí přehnaně, hyperkorektně.
Zvažované varianty:
[jsem] [sem]
Poslední užití: 22.10.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Akademická příručka českého jazyka. Pravdová – Svobodová. 2019. (platí od 2019)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: 11.1 Vypouštění souhlásky j (zejména v určitých tvarech slovesa být)
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: s. 59–60
Jazykový zdroj: Česká výslovnostní norma. Hůrková. 1995. (platí od 1995)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10312
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Má se při zpěvu lidových písní v určitých tvarech slovesa „být“ vyslovovat souhláska „j“?
Klíčové slovo: určité tvary slovesa být; zpěv
Odpověď: V pěveckém prostředí se podle našich zkušeností lze setkat s radikálními názory, že výskyt hlásky [j] je v určitých tvarech slovesa být při zpěvu vždy naprosto nevhodný, či dokonce přímo „zakázaný“, případně zcela naopak že jakékoli zjednodušení je nepřípustné. Ani jeden z těchto přístupů nelze doporučit. Je-li tvar slovesa být součástí složeného tvaru nebo přísudku jmenného se sponou, připouštějí ortoepické příručky jak plnou (tj. se souhláskou j), tak i zjednodušenou výslovnost (tj. bez souhlásky j), např. byl [sem] i byl [jsem], pracovali [sme] i pracovali [jsme], kde [ste] byli i kde [jste] byli, všichni [sou] zdraví i všichni [jsou] zdraví. Zejména v pozici po souhlásce je plná výslovnost příručkami hodnocena jako zvlášť pečlivá. Výslovnost nezjednodušená je doporučena tehdy, pokud je tvar užit jako plnovýznamové sloveso v tzv. existenčním či lokalizačním významu (tehdy na něm bývá rovněž důraz) nebo stojí-li na začátku věty (např. možnosti tu [jsou], kde [jsi]?, [jste] to vy?). Uvedené zásady byly stanoveny především z artikulačních důvodů. Skupina js se poměrně obtížně vyslovuje – tam, kde to působí obzvlášť velké potíže, např. je-li v okolí více souhlásek, se tedy považuje za základní výslovnost bez j. Volba vhodné podoby závisí také na tempu řeči, stylu projevu a v případě zpěvu pochopitelně i na řadě dalších okolností. Pokud jde o interpretaci lidových písní, je zcela namístě respektovat v tomto ohledu rovněž např. nářeční specifika. Při zachování skupiny js se také hodí připomenout, že není dobré počáteční hlásku [j] příliš „vyrážet“ a zdůrazňovat. Takováto výslovnost působí přehnaně, hyperkorektně.
Zvažované varianty:
[jsem] [sem]
Poslední užití: 24.4.2019
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Akademická příručka českého jazyka. Pravdová – Svobodová. 2019. (platí od 2019)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: 11.1 Vypouštění souhlásky j (zejména v určitých tvarech slovesa být)
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: s. 59–60

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10297
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Proč se v jevištní řeči nepřipouští asimilace znělosti typu [zhoda]?
Klíčové slovo: asimilace znělosti; jevištní řeč
Odpověď: Pokud jde o výslovnost skupiny zapisované jako „sh“, na území Česka se lze setkat se dvěma variantami: [sch] a [zh]. Za spisovné jsou považovány obě dvě: slova jako shoda, dále pak např. shnilý, shánět, shrbený, shromáždit se nebo na shledanou je náležité vyslovovat jako [schoda] i [zhoda], [schňilí] i [zhňilí], [scháňet] i [zháňet], [schrbený] i [zhrbený], [schromážďit se] i [zhromážďit se], [na schledanou] i [na zhledanou]. Zjednodušeně řečeno výslovnost [sch] převládá v Čechách, [zh] pak na Moravě a ve Slezsku; toto rozdělení však nemusí platit absolutně, záleží rovněž na konkrétních výrazech obsahujících skupinu „sh“, nechovají se totiž vždy zcela jednotně (srov. např. Český jazykový atlas). Ústav pro jazyk český se jevištní řečí a jejími specifiky hlouběji nezabývá, avšak nedomníváme se, že by se zde asimilace znělosti typu [zhoda] obecně nepřipouštěla (zcela jiná otázka ovšem je, zda je vhodné užívat např. typicky moravský/slezský jazykový prostředek v mluvě postavy, která pochází evidentně z Čech). Jako spisovné a rovnocenné jsou obě možnosti explicitně popsány např. i v příručce Česká výslovnostní norma, která je stále při výuce herců využívaná a jejíž autorkou je Jiřina Hůrková, mj. dlouholetá pedagožka jevištní mluvy na pražské DAMU.
Poslední užití: 4.2.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=908; https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=909
Jazykový zdroj: Česká výslovnostní norma. Hůrková. 1995. (platí od 1995)
Jazykový zdroj: Český jazykový atlas. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Český jazykový atlas 5, s. 412–414, mapy č. 292 a 293 (https://cja.ujc.cas.cz/CJA5/)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10296
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Proč se v češtině neuplatňuje asimilace znělosti při výslovnosti slov [zhoda] a [zhora] a obchází se to nářečním [schoda] a [schora]?
Klíčové slovo: asimilace znělosti
Odpověď: V první řadě je zde třeba vysvětlit podstatu tzv. asimilace (spodoby) znělosti. K ní dochází tehdy, jestliže souhláska mění svou znělost (nebo neznělost) vlivem souhlásky sousední, tj. skupina souhlásek se vzájemně přizpůsobí, takže pak jsou všechny její členy buď znělé, nebo neznělé. V češtině je obvyklá především spodoba zpětná (asimilace regresivní, též anticipační), při níž se (ne)znělost celé souhláskové skupiny řídí jejím posledním členem, např. vztek [fstek] –⁠ neznělé [t] vyvolává neznělost všech předcházejících hlásek. Vyskytuje se však i spodoba postupná (progresivní). Pokud jde o výslovnost skupiny zapisované jako „sh“, na území Česka se lze setkat se dvěma variantami: [sch] a [zh]; v této souhláskové skupině se tedy spodoba znělosti uplatňuje vždy, obejít nijak nejde, jen může být jak zpětná, tak postupná. Za spisovné jsou považovány obě dvě, slova jako shoda, dále pak např. shnilý, shánět, shrbený, shromáždit se nebo na shledanou je náležité vyslovovat jako [schoda] i [zhoda], [schňilí] i [zhňilí], [scháňet] i [zháňet], [schrbený] i [zhrbený], [schromážďit se] i [zhromážďit se], [na schledanou] i [na zhledanou]. Zjednodušeně řečeno výslovnost [sch] převládá v Čechách, [zh] pak na Moravě a ve Slezsku; toto rozdělení však nemusí platit absolutně, záleží rovněž na konkrétních výrazech obsahujících skupinu „sh“, nechovají se totiž vždy zcela jednotně (srov. např. Český jazykový atlas). Jestliže jste se někdy opravdu setkal s podobou [schora], souhlasíme, že v tomto případě jde opravdu o úzce nářeční podoby (Český jazykový atlas k této výslovnosti uvádí: „Je příznačná především pro sz. část nářečí svč., pro Posázaví a Povltaví. I na tomto území však funguje jako nářeční dubleta k podobě zhora, která je běžná po celých Čechách, včetně městské mluvy.“). Slova shora, shůra, shluk a některá další mají totiž spisovnou výslovnost výhradně s počátečním [zh], která i u mluvčích z Čech absolutně převažuje.
Poslední užití: 4.2.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=908; https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=909
Jazykový zdroj: Český jazykový atlas. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Český jazykový atlas 5, s. 412–414, mapy č. 292 a 293 (https://cja.ujc.cas.cz/CJA5/)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9885
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Jak je to v češtině s výslovností cizích vlastních jmen? Mají se vyslovovat, tak jak je to správné v původním jazyce, nebo si každý může říkat, co chce, např. Rabelais [rabelajs], Shakespeare [zhakespeáre]?
Klíčové slovo: výslovnost cizích vlastních jmen
Odpověď: Vzhledem k tomu, že v Česku neexistuje žádný jazykový zákon, který by se týkal výslovnosti vlastních jmen, je opravdu na každém z nás, pro co se rozhodne. Zároveň však musí počítat s tím, že pokud se tím odchýlí od vžitých norem, může se setkat ze strany ostatních např. s nepochopením, posměchem či jinou negativní reakcí. Proto je všeobecně výhodné řídit se v daném případě výslovnostními příručkami, které buď konkrétní jméno a jeho doporučenou českou výslovnost přímo uvádějí, nebo alespoň poskytují obecné poučení, jak se jmény z jednotlivých cizích jazyků zacházet. Při výslovnosti cizích vlastních jmen a přejatých slov vůbec je nutné si uvědomit, že je sice náležité řídit se zvukovou (tj. nikoli psanou) podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova, cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými a pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě. U této části slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž např. nutné znát přesný původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici, proto zde vznikají největší obtíže a nejistota. Univerzálně platná pravidla z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností, jak již bylo řečeno výše, lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách (v případě příjmení Rabelais je to podoba [rable], Shakespeare [šejkspír]). Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.
Poslední užití: 15.12.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Čteme je správně?. Honzák – Honzáková – Romportl. 2004. (platí od 2004)
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny: Výslovnost slov přejatých. Romportl. 1978. (platí od 1978)
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen (https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=914)
Jazykový zdroj: Základy české ortoepie. Zeman. 2008. (platí od 2008)
Jazykový zdroj: Česká výslovnostní norma. Hůrková. 1995. (platí od 1995)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9475
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Mám dotaz týkající se hlásky [ɣ], která se vyskytuje např. ve spojení „bych ho“. Mám pocit, že se zde z hlásky „ch“ stává něco jako znělé „ch“. Je to nějaká zvláštnost, nebo jde o spisovný jev? Domnívám se, že se o tom ve škole neučí.
Klíčové slovo: bych ho; znělé ch
Odpověď: Máte naprostou pravdu, že vlivem tzv. asimilace (spodoby) znělosti se v češtině vyslovuje ve spojeních typu „bych ho“ velmi často znělá hláska „ch“, kterou ve fonetickém přepisu zachycujeme jako [ɣ]. Nejde o nic zvláštního, ale o zcela přirozený jev, kdy se vlivem následující znělé souhlásky [h] automaticky stává z neznělého „ch“ (které je v odborném přepisu náležité přepisovat jako [x]) souhláska znělá. Je to zcela shodný proces jako např. ve spojení „máš ho“, které spisovně a zcela přirozeně vyslovujeme v češtině jako [máž ho], nikoli *[máš ho]. Pozoruhodné však je, že v případě neznělé souhlásky „ch“ máme dvě různé možnosti volby jejího znělého protějšku. Je to jednak již zmíněné znělé „ch“ [ɣ], jednak znělé „h“ [h] (které je v tomto případě hodnoceno jako tzv. nepravý protějšek neznělého „ch“). Výslovnost [biɣ ho] i [bih ho] je považována za spisovnou, přičemž druhá varianta se vyskytuje spíše na Moravě a ve Slezsku. Existence všech zmíněných hlásek včetně [ɣ] je dobře popsána ve fonetických publikacích (nejnověji např. v Segmentálním plánu češtiny autorů J. Volína a R. Skarnitzla z roku 2018) včetně kodifikační příručky Výslovnost spisovné češtiny I. Ačkoli tedy jde i v případě [ɣ] o zcela běžně se vyskytující hlásku, zjevně není všeobecně známá a pravděpodobně se o ní ve školách obvykle neučí, což by však bylo vhodné ještě ověřit u didaktiků češtiny. Její nesamozřejmost je v češtině dána jednak tím, že jí v písmu odpovídá znak „ch“, nemá tedy své „vlastní“ písmeno, jednak vzniká „pouze“ jako výsledek asimilačního znělostního procesu, nestojí tak např. před samohláskami (odborně řečeno se jedná o znělý alofon fonému /ch/).
Poslední užití: 7.7.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Jazykový zdroj: Fonetika a fonologie češtiny. Palková. 1994. (platí od 1994)
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=906

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9474
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Můj dotaz se týká artikulace hlásky [d]. Např. ve výrazu „dnes“ ji vyslovuji jinak než v jiných slovech. Zřejmě nikoli u tvrdého patra, ale až někde u patra měkkého a zároveň nějak zjednodušuji celou skupinu „dn“ (tj. nedělám jazykem dvakrát za sebou stejný pohyb). Zajímá mě, zda jde o běžný jev a zda je daná artikulace spisovná, nebo si zde výslovnost příliš usnadňuji.
Klíčové slovo: dnes; hláska d
Odpověď: Jak vyplývá z poslechu vámi vícekrát vysloveného výrazu [dnes], je vaše artikulace zcela v pořádku a neshledáváme na ní nic, co by neodpovídalo spisovné normě. Jev, který máte zjevně na mysli, se týká přirozených procesů charakteristických pro spojitou řeč, konkrétně se z odborného pohledu jedná o tzv. bezdetenzní realizaci hlásky [d] a rovněž o tzv. koartikulaci. Pokud se v souvislé řeči vyskytují vedle sebe dvě artikulačně podobné souhlásky (zde ústní znělá závěrová dásňová souhláska [d] následovaná nosovou znělou závěrovou dásňovou souhláskou [n]), existují různé možnosti, jak toto spojení vyslovit. Kromě tzv. odsazené, plné výslovnosti, kdy mluvčí realizuje všechny fáze obou souhlásek, hojně dochází k úspornější artikulaci, která spočívá ve vynechání poslední fáze první souhlásky (tzv. detenze, v tomto případě jde o absenci exploze, respektive neuvolnění závěru u [d]) a plynulém přechodu k souhlásce následující, tj. k [n]. Zjednodušeně řečeno: vzhledem k tomu, že se zde jedná o dvě na stejném místě tvořené závěrové souhlásky za sebou, dojde k uvolnění závěru až na konci druhé z hlásek, tj. jazyk se od dásně oddálí pouze jednou. Takováto artikulace je typická např. právě pro spojení závěrových hlásek ústních a nosových (nazál). Z vašeho popisu je dále patrné, že zároveň dochází i ke koartikulačnímu jevu zvanému nazalizace. Při tvoření nazálních hlásek proudí vydechovaný vzduch nosní dutinou, což je umožněno spuštěním měkkého patra. To se zejména v rychlejší řeči děje již v průběhu předchozí hlásky, což je opět zcela přirozené (jinak by artikulační orgány nemohly stihnout žádoucí pozici vůbec zaujmout). Z tohoto důvodu si můžete pohyb měkkého patra, který je pro vznik [n] nezbytný, uvědomovat již při artikulaci předcházejícího [d]. Není však pravděpodobné, že byste dané souhlásky vyslovoval jako měkkopatrové (místo [d] by totiž zaznělo [g]). Na závěr dále upřesněme, že nejde ani o artikulaci tvrdopatrovou (to bychom neslyšeli [d], ale [ď]). Místo, kde se jazyk při tvoření [d] a [n] dotýká horní čelisti, se nazývá dásňový výstupek (alveoly). Pokud vás tato problematika zajímá, doporučujeme zejména publikaci J. Volína a R. Skarnitzla Segmentální plán češtiny (2018), konkrétně kapitolu 6 nazvanou Další jevy spojité řeči.
Poslední užití: 7.7.2020
Atributy odpovědi

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
* zobrazeny pouze záznamy, které jsou přístupné veřejnosti.