Dotaz:
Větněčlenský rozbor
Konkrétní dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem týkajícím se větné skladby. Pokud se ve větě vyskytne jméno a příjmení, které z nich je přívlastkem? Např.: „Alois Jirásek napsal…“. Je podmětem „Alois“, nebo „Jirásek“? Našla jsem v různých příručkách protichůdná vysvětlení.
Klíčové slovo:
podmět; přívlastek; jméno a příjmení
Odpověď:
Váš dotaz je poměrně problematický. Jednoznačné řešení Vám nemůžeme poskytnout, české gramatiky se na něm totiž bohužel neshodnou. V. Šmilauer (Novočeská skladba, 1966) například chápe vztah jména a příjmení jako vztah přístavkový, jiní syntaktici zase jako přívlastkový, někdy je křestní jméno a příjmení syntakticky nerozčleněno mluví se o něm jako o tzv. komplexním větném členu viz například Základní mluvnice českého jazyka (Styblík, Čechová, Hauser, Hošnová, SPN, 2005).
Pojetí uvedeného spojení jakožto těsného spojení přístavkového má své opodstatnění v tom, že jsou oba členy spojení na stejném stupni (jsou stejnými větnými členy) a označují stejnou představu (v tomto případě nositele jména). Problémem tohoto pojetí je, že u Šmilauera nejde o zcela tradiční chápání přístavku – tradičně bychom totiž museli jednu složku spojení označit jako jistý větný člen (předmět či podmět) a druhou složku jako přístavek. Toto pojetí by tedy pro jedince, kteří přístavek chápou tradičně, mohlo při větném rozboru znamenat jisté interpretační problémy.
Pojetí přívlastkové vychází spíše z původu vlastních jmen. Jako přívlastek se v takovém případě označuje příjmení – jinými slovy je dané spojení chápáno tak, že základem je křestní jméno a příjmení toto křestní jméno významově určuje. Toto pojetí však není zcela bezproblémové – příjmení lze totiž zcela běžně užít i bez spojení s křestním jménem (na rozdíl od přívlastku, který bez spojení s rozvíjeným členem užít nemůžeme). Pokud bychom na toto pojetí přistoupili, museli bychom užití příjmení bez spojení se jménem křestním chápat jako jiný větný člen (podmět či předmět) než příjmení ve spojení s křestním jménem, což by nám náš syntaktický popis zbytečně komplikovalo.
Pojetí spojení jako komplexního větného členu je ve své podstatě velice blízké pojetí spojení jako spojení přístavkového ve smyslu Šmilauerově (lze říci, že se jedná pouze o rozdíl terminologického charakteru). Komplexní větný člen tvoří spojení alespoň dvou výrazů, které mají stejnou větněčlenskou funkci, přičemž jednotlivé složky komplexního větného členu označují (v podstatě) touž skutečnost. Toto pojetí se nám zdá pro popis spojení křestního jména a příjmení nejvhodnější, je však třeba dodat, že neřeší, v jakém významovém vztahu obě části spojení jsou.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Novočeská skladba. Šmilauer. 1966. (platí od 1966)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 357
Jazykový zdroj:
Skladba češtiny. Grepl – Karlík. 1998. (platí od 1998)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 263
Jazykový zdroj:
Základní mluvnice českého jazyka. 2017. (platí od 2007)
Dotaz:
Větněčlenský rozbor
Konkrétní dotaz:
Kterým větným členem je výraz „k večeři“ ve větě „Mám k večeři toasty“?
Klíčové slovo:
mít; přísudek jmenný se sponou; předmět
Odpověď:
Nejprve bychom chtěli upozornit, že nejsme didaktické pracoviště, proto nemůžeme posoudit, jak je daný problém nahlížen ve školské praxi. Z akademického pohledu však můžeme nabídnout dvě interpretace. První možností je provést rozbor čistě podle formy jednotlivých výrazů. V tom případě bychom sloveso „mám“ určili jako přísudek, „toasty“ ve 4. pádě jako předmět a předložkové spojení „k večeři“ jako příslovečné určení účelu. Je třeba si uvědomit, že sloveso „mít“ v uvedené větě však nezachovává svůj původní, plný význam. Jak popisují M. Grepl a P. Karlík (1986), existuje mnoho typů vět, kde sloveso „mít“ může suplovat funkci sponového slovesa, případně spolu se jmennou částí zastupovat plnovýznamové sloveso (přísudek slovesný). Je tomu tak například ve větách „Ivánka máme nemocného“ (= Ivánek je nemocný) či „Máme hlad“ (= Hladovíme). V. Šmilauer pak v příručce Novočeská skladba (1966) uvádí jako příklad přísudku jmenného se sponou mimo jiné větu „Má všecky kosti na maděru“. V dotazované větě tak můžeme spojení „mám k večeři“ určit jako přísudek jmenný se sponou. Šlo by o ekvivalent věty „Toasty jsou k večeři“, případně o ekvivalent slovesného přísudku ve větě „Večeřím toasty“. Výraz „mám“ bychom pak vyčlenili jako sponu, předložkové spojení „k večeři“ jako jmennou část přísudku. Ať vyberete jakékoli z těchto řešení, bude to z jazykového hlediska v pořádku.
Poslední užití:
4.3.2025
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Skladba spisovné češtiny. Grepl – Karlík. 1986.
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 244–245
Jazykový zdroj:
Novočeská skladba. Šmilauer. 1966. (platí od 1966)
Dotaz:
Větněčlenský rozbor
Konkrétní dotaz:
Obsahuje následující věta výraz ve funkci přívlastku? „Bál se, aby nebyl nikým spatřen.“
Klíčové slovo:
přívlastek
Odpověď:
Nikoli. Uvedené souvětí se skládá ze dvou vět – jedné hlavní a jedné vedlejší. Ve větě hlavní je nevyjádřený podmět (on) a přísudek „bál se“. Stejný nevyjádřený podmět je i ve vedlejší větě, v níž je přísudkem spojení „nebyl by spatřen“ a výraz „nikým“ je příslovečným určením původce děje, protože jde o pasivní (trpnou) konstrukci. Přívlastek se zde tedy nevyskytuje.
Poslední užití:
19.5.2022
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Skladba spisovné češtiny. Grepl – Karlík. 1986.
Jazykový zdroj:
Základní mluvnice českého jazyka. 2017. (platí od 2007)
Dotaz:
Větněčlenský rozbor
Konkrétní dotaz:
Nevím si rady s větným rozborem u vět typu „Je možno otevřít dveře“ a „Lze otevřít dveře“. Jde o věty jednočlenné?
Klíčové slovo:
lze; je možno
Odpověď:
Nikoli, v obou případech jde o věty dvojčlenné, podmětem je infinitiv „otevřít“. Ve větě „Je možno otevřít dveře“ je přísudek jmenný se sponou („je možno“). Druhá věta je skladebně poněkud neobvyklá, protože v roli přísudku vystupuje samotné příslovce „lze“ bez sponového slovesa (to se objevuje pouze v minulém a budoucím čase: „bylo lze“, „bude lze“). O tomto typu se mluvnice příliš nezmiňují; více se můžete dočíst například ve Šmilauerově Novočeské skladbě (kap. o přísudku jmenném, typ „hrůza pomyslit“), případně v Nauce o českém jazyku od téhož autora (kap. o přísudku, typ III. – přísudek neslovesný). Výrazy „lze“ a „nelze“ tedy můžeme popsat jako přísudky neslovesné či jmenné (historicky jde o podstatné jméno, jehož ustrnulý tvar získal příslovečnou povahu).
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Nauka o českém jazyku. Šmilauer. 1974.
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 270 (odst. 9-48 e, typ "Co je platno?"); s. 271 (odst. 9-49 III-3, typ "Hrůza pomyslit")
Jazykový zdroj:
Novočeská skladba. Šmilauer. 1966. (platí od 1966)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 168 (odst. 496-b-aa, substantivum klesající v příslovce)