Dotaz:
Dohromady, nebo se spojovníkem?
Konkrétní dotaz:
V textu autor píše „uměleckohistorická analýza“ dohromady, ale nejsem si jistá, zda je to tak v pořádku, protože překladatel navrhuje zápis se spojovníkem (umělecko-historická analýza).
Klíčové slovo:
uměleckohistorický; umělecko-historický
Odpověď:
O tom, zda složené přídavné jméno s první složkou zakončenou na -cko (a také na -sko, -ně, -ově) píšeme se spojovníkem, nebo dohromady, rozhoduje věcná znalost. Některá přídavná jména je teoreticky možné zapsat dvěma způsoby, psaním či nepsaním spojovníku pak rozlišujeme různé významy.
Spojovník užíváme v zápisu souřadného spojení, jehož složky jsou na stejné úrovni a mohly by být spojeny spojkou a. Ze spojení umělecká a historická analýza odvodíme přídavné jméno umělecko-historická analýza.
Pravděpodobněji však jde o analýzu z pohledu historie umění. Jestliže je východiskem ustálené slovní spojení (umělecká historie), jedná se o podřadné spojení a složené přídavné jméno píšeme dohromady: uměleckohistorický. V ČNK je přímo toto spojení doloženo jen velice málo, ale ukazuje se, že psaní dohromady převažuje. Doporučujeme tedy ponechat autorův zápis uměleckohistorická analýza.
Zvažované varianty:
uměleckohistorický
umělecko-historický
Poslední užití:
6.2.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
Složená přídavná jména
Jazykový zdroj:
Akademická příručka českého jazyka. Pravdová – Svobodová. 2014. (platí od 2014)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
Složená přídavná jména
Dotaz:
Dohromady, nebo zvlášť?
Konkrétní dotaz:
Máme větu: „Koncept soutěže středoškolských týmů, které řeší chemické úlohy na čas“. Na čas píšeme zvlášť, nebo dohromady (načas)?
Klíčové slovo:
na čas
Odpověď:
Ve vyjádření „týmy řeší úkoly na čas“ je náležité psát předložku a podstatné jméno zvlášť. V tomto případě jde o význam ‚v určeném časovém limitu‘. Spřežka načas má jiný význam, a to ‚přesně‘ (Autobus přijel načas) nebo ‚na krátkou/neurčitou dobu‘ (Petr se načas odstěhoval k rodičům).
Dotaz:
Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz:
Jak se správně v češtině vyslovuje slovo „panna“? V kostele nyní slýchám neustále [panna] se dvěma „n“, což se mi zdá nepřijatelné.
Klíčové slovo:
panna
Odpověď:
Ortoepická kodifikace Výslovnost spisovné češtiny I (1967, s. 45) doporučuje ve spojeních dvou stejných souhlásek v kořeni slova (tj. „uvnitř slova jednoduchého, nebo neodvozeného, anebo takového, jehož sklad se dnes necítí“) vyslovit pouze souhlásku jednu. Slovo panna daná příručka uvádí přímo v příkladech na tento jev, doporučená výslovnostní podoba je tedy [pana]; dále např. Anna [ana]. Vzhledem k tomu, že jste zdvojenou výslovnost zaznamenal v kostele, domníváme se, že zde může být souvislost s projevem nerodilého mluvčího (v Česku působí v současnosti jako kněží např. mnoho Poláků a Slováků, pro jejichž rodný jazyk je výslovnost zdvojených souhlásek v daných kontextech typická), případně mohlo jít i o vliv nářeční.
Zvažované varianty:
[pana]
[panna]
Poslední užití:
19.5.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 45–46
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
Výslovnostní pravidla – spojení dvou stejných souhlásek
Dotaz:
Vokalizace předložky
Konkrétní dotaz:
Je správně k sjednocení, nebo ke sjednocení?
Klíčové slovo:
k, ke
Odpověď:
Smyslem tzv. vokalizace předložek (k > ke) je usnadnění výslovnosti. Ve chvíli, kdy by stykem (neslabičné) předložky s následujícím slovem vznikla obtížně vyslovitelná souhlásková skupina, předložka se přidáním samohlásky „e“ tzv. vokalizuje. Pro tuto vokalizaci platí jen málo bezvýjimečných pravidel (např. začíná-li následující slovo na stejnou souhlásku, která tvoří neslabičnou předložku, vokalizuje se: není *k kolu, ale jedině ke kolu), existují tu jen tendence, protože různí uživatelé češtiny vnímají různé souhláskové skupiny jako různě obtížně vyslovitelné. To je i případ spojení „k/e sjednocení“. V daném případě je tedy možné předložku jak vokalizovat – ke sjednocení, tak i ponechat nevokalizovanou – k sjednocení.
Zvažované varianty:
k
ke
Poslední užití:
1.12.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
Vokalizace předložek (v třetí – ve třetí)
Dotaz:
Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz:
Mám dotaz týkající se hlásky [ɣ], která se vyskytuje např. ve spojení „bych ho“. Mám pocit, že se zde z hlásky „ch“ stává něco jako znělé „ch“. Je to nějaká zvláštnost, nebo jde o spisovný jev? Domnívám se, že se o tom ve škole neučí.
Klíčové slovo:
bych ho; znělé ch
Odpověď:
Máte naprostou pravdu, že vlivem tzv. asimilace (spodoby) znělosti se v češtině vyslovuje ve spojeních typu „bych ho“ velmi často znělá hláska „ch“, kterou ve fonetickém přepisu zachycujeme jako [ɣ]. Nejde o nic zvláštního, ale o zcela přirozený jev, kdy se vlivem následující znělé souhlásky [h] automaticky stává z neznělého „ch“ (které je v odborném přepisu náležité přepisovat jako [x]) souhláska znělá. Je to zcela shodný proces jako např. ve spojení „máš ho“, které spisovně a zcela přirozeně vyslovujeme v češtině jako [máž ho], nikoli *[máš ho]. Pozoruhodné však je, že v případě neznělé souhlásky „ch“ máme dvě různé možnosti volby jejího znělého protějšku. Je to jednak již zmíněné znělé „ch“ [ɣ], jednak znělé „h“ [h] (které je v tomto případě hodnoceno jako tzv. nepravý protějšek neznělého „ch“). Výslovnost [biɣ ho] i [bih ho] je považována za spisovnou, přičemž druhá varianta se vyskytuje spíše na Moravě a ve Slezsku. Existence všech zmíněných hlásek včetně [ɣ] je dobře popsána ve fonetických publikacích (nejnověji např. v Segmentálním plánu češtiny autorů J. Volína a R. Skarnitzla z roku 2018) včetně kodifikační příručky Výslovnost spisovné češtiny I. Ačkoli tedy jde i v případě [ɣ] o zcela běžně se vyskytující hlásku, zjevně není všeobecně známá a pravděpodobně se o ní ve školách obvykle neučí, což by však bylo vhodné ještě ověřit u didaktiků češtiny. Její nesamozřejmost je v češtině dána jednak tím, že jí v písmu odpovídá znak „ch“, nemá tedy své „vlastní“ písmeno, jednak vzniká „pouze“ jako výsledek asimilačního znělostního procesu, nestojí tak např. před samohláskami (odborně řečeno se jedná o znělý alofon fonému /ch/).
Poslední užití:
7.7.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Jazykový zdroj:
Fonetika a fonologie češtiny. Palková. 1994. (platí od 1994)
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=906
Graf užití odpovědi
Poprvé odpovězeno:
?
Naposledy odpovězeno:
?
* zobrazeny pouze záznamy, které jsou přístupné veřejnosti.