Vyhledávání odpovědí

Oblast:
Kategorie dotazu:
Dotaz:
Klíčové slovo dotazu:
Konkrétní znění dotazu:
Odpověď nebo zvažovaná varianta:
Konkrétní případ dotazu či jeho odpověď/komentář:
Hledání odpovědí dle jejich základních údajů
Klíčové slovo dotazu konkrétně: Konkrétní vyhledávání hledá přesnou shodu, ale lze využít znak '%', který zastupuje libovolný počet libovolných znaků, a znak '_', který zastupuje jeden libovolný znak, např. lze použít "%ce" pro nalezení všech odpovědí, které používají klíčové slovo končící na "ce".
Odpověď nebo zvažovaná varianta konkrétně: Konkrétní vyhledávání hledá přesnou shodu, ale lze využít znak '%', který zastupuje libovolný počet libovolných znaků, a znak '_', který zastupuje jeden libovolný znak, např. lze použít "%věty%čárk%" pro nalezení všech odpovědí, které v textu odpovědi nebo zvažovaných variantách obsahují slova "věty" a "čárk" v tomto pořadí, přičemž mezi slovy může být libovolný počet libovolných znaků.
ID odpovědi:
ID zadejte buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Varianty:
Hledat v odpovědi:
Stav anotace:
Zkontrolováno odborníkem:
S detailní anotací:
Vytvoření od data:
Vytvoření do data:
ID klíčového slova:
ID související odpovědi:
Vyhledat
Zadejte ID odpovědi buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Hledání odpovědí dle jejich atributů
Jazykový zdroj:
Poprvé popsáno zde:
Poprvé popsáno v odpovědi s ID:
Vyhledat
Zadejte ID odpovědi buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Kdy poprvé popsáno, není-li v příručkách:
Kde popsáno:
Historie a změny popisu tohoto jevu:
Kam odkazujeme:
Hledání odpovědí dle jejich detailní anotace
Volba okna:
Volba tabulky: Nejprve zvolte okno.
Volba položky: Nejprve zvolte tabulku.
Volba hodnoty: Nejprve zvolte položku.
Zvolte pouze úroveň, kterou požadujete. Např.: volba položky bez vyplnění její hodnoty vyhledá všechny odpovědi, které používají v detailní anotaci danou položku s libovolnou hodnotou.
Možnosti řazení odpovědí
Způsob řazení:
Sloupec řazení:
Použitý filtr ID kategorie dotazů: #12 [Ortoepie].
Použité řazení Řadit: Sestupně. Dle: Datum vložení do systému.


položek: 5, 10, 20,
strana:
strana: 4/14, položky: 61-80/277
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10312
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Má se při zpěvu lidových písní v určitých tvarech slovesa „být“ vyslovovat souhláska „j“?
Klíčové slovo: určité tvary slovesa být; zpěv
Odpověď: V pěveckém prostředí se podle našich zkušeností lze setkat s radikálními názory, že výskyt hlásky [j] je v určitých tvarech slovesa být při zpěvu vždy naprosto nevhodný, či dokonce přímo „zakázaný“, případně zcela naopak že jakékoli zjednodušení je nepřípustné. Ani jeden z těchto přístupů nelze doporučit. Je-li tvar slovesa být součástí složeného tvaru nebo přísudku jmenného se sponou, připouštějí ortoepické příručky jak plnou (tj. se souhláskou j), tak i zjednodušenou výslovnost (tj. bez souhlásky j), např. byl [sem] i byl [jsem], pracovali [sme] i pracovali [jsme], kde [ste] byli i kde [jste] byli, všichni [sou] zdraví i všichni [jsou] zdraví. Zejména v pozici po souhlásce je plná výslovnost příručkami hodnocena jako zvlášť pečlivá. Výslovnost nezjednodušená je doporučena tehdy, pokud je tvar užit jako plnovýznamové sloveso v tzv. existenčním či lokalizačním významu (tehdy na něm bývá rovněž důraz) nebo stojí-li na začátku věty (např. možnosti tu [jsou], kde [jsi]?, [jste] to vy?). Uvedené zásady byly stanoveny především z artikulačních důvodů. Skupina js se poměrně obtížně vyslovuje – tam, kde to působí obzvlášť velké potíže, např. je-li v okolí více souhlásek, se tedy považuje za základní výslovnost bez j. Volba vhodné podoby závisí také na tempu řeči, stylu projevu a v případě zpěvu pochopitelně i na řadě dalších okolností. Pokud jde o interpretaci lidových písní, je zcela namístě respektovat v tomto ohledu rovněž např. nářeční specifika. Při zachování skupiny js se také hodí připomenout, že není dobré počáteční hlásku [j] příliš „vyrážet“ a zdůrazňovat. Takováto výslovnost působí přehnaně, hyperkorektně.
Zvažované varianty:
[jsem] [sem]
Poslední užití: 24.4.2019
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Akademická příručka českého jazyka. Pravdová – Svobodová. 2019. (platí od 2019)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: 11.1 Vypouštění souhlásky j (zejména v určitých tvarech slovesa být)
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: s. 59–60

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10301
Užití:
1 1 0
Dotaz: Suprasegmentální rovina
Konkrétní dotaz: Proč v současnosti zejména mladí lidé zvyšují intonaci na koncích oznamovacích vět? Jde vlastně o zdůrazňování posledního slova a mám obavu, že je to vliv angličtiny.
Klíčové slovo: intonace oznamovací věty
Odpověď: Na tuto poměrně obecně položenou otázku není snadné odpovědět, protože takovýchto intonačních průběhů může být více typů a důvodů pro jejich vznik lze najít u každého více. Stručně řečeno může jít kupř. o užívání stoupavé neukončující intonace (přesněji melodému), která je důsledkem nejistoty či nervozity mluvčího, jeho nezkušenosti zejména s veřejným mluveným projevem, ale i např. snahy udržet si v rozhovoru slovo, o něž by mohl snáze přijít, pokud by jeho intonace byla klesavá, ukončující. Dále můžete mít na mysli specifický jev nazývaný někdy jako tzv. středočeské vytýkání, což ovšem není jev nikterak nový, byl popsán již ve 40. letech 20. století (od té doby se mohl ale samozřejmě rozšířit jak z hlediska frekvenčního, tak územního). Posluchač jej často interpretuje právě jako (často nemístné) zdůraznění posledního slova ve větě a je příznačný pro emocionálně zabarvený projev. Pokud si popisovaného jevu všímáte u lidí, kteří jsou v častém kontaktu s angličtinou, respektive ovládají její zvuková specifika, je samozřejmě možné, že si intonační schémata přenášejí z jednoho jazyka do druhého, anglická intonace je od té české pochopitelně značně odlišná.
Poslední užití: 8.2.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Fonetika a fonologie češtiny. Palková. 1994. (platí od 1994)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10297
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Proč se v jevištní řeči nepřipouští asimilace znělosti typu [zhoda]?
Klíčové slovo: asimilace znělosti; jevištní řeč
Odpověď: Pokud jde o výslovnost skupiny zapisované jako „sh“, na území Česka se lze setkat se dvěma variantami: [sch] a [zh]. Za spisovné jsou považovány obě dvě: slova jako shoda, dále pak např. shnilý, shánět, shrbený, shromáždit se nebo na shledanou je náležité vyslovovat jako [schoda] i [zhoda], [schňilí] i [zhňilí], [scháňet] i [zháňet], [schrbený] i [zhrbený], [schromážďit se] i [zhromážďit se], [na schledanou] i [na zhledanou]. Zjednodušeně řečeno výslovnost [sch] převládá v Čechách, [zh] pak na Moravě a ve Slezsku; toto rozdělení však nemusí platit absolutně, záleží rovněž na konkrétních výrazech obsahujících skupinu „sh“, nechovají se totiž vždy zcela jednotně (srov. např. Český jazykový atlas). Ústav pro jazyk český se jevištní řečí a jejími specifiky hlouběji nezabývá, avšak nedomníváme se, že by se zde asimilace znělosti typu [zhoda] obecně nepřipouštěla (zcela jiná otázka ovšem je, zda je vhodné užívat např. typicky moravský/slezský jazykový prostředek v mluvě postavy, která pochází evidentně z Čech). Jako spisovné a rovnocenné jsou obě možnosti explicitně popsány např. i v příručce Česká výslovnostní norma, která je stále při výuce herců využívaná a jejíž autorkou je Jiřina Hůrková, mj. dlouholetá pedagožka jevištní mluvy na pražské DAMU.
Poslední užití: 4.2.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=908; https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=909
Jazykový zdroj: Česká výslovnostní norma. Hůrková. 1995. (platí od 1995)
Jazykový zdroj: Český jazykový atlas. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Český jazykový atlas 5, s. 412–414, mapy č. 292 a 293 (https://cja.ujc.cas.cz/CJA5/)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10296
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Proč se v češtině neuplatňuje asimilace znělosti při výslovnosti slov [zhoda] a [zhora] a obchází se to nářečním [schoda] a [schora]?
Klíčové slovo: asimilace znělosti
Odpověď: V první řadě je zde třeba vysvětlit podstatu tzv. asimilace (spodoby) znělosti. K ní dochází tehdy, jestliže souhláska mění svou znělost (nebo neznělost) vlivem souhlásky sousední, tj. skupina souhlásek se vzájemně přizpůsobí, takže pak jsou všechny její členy buď znělé, nebo neznělé. V češtině je obvyklá především spodoba zpětná (asimilace regresivní, též anticipační), při níž se (ne)znělost celé souhláskové skupiny řídí jejím posledním členem, např. vztek [fstek] –⁠ neznělé [t] vyvolává neznělost všech předcházejících hlásek. Vyskytuje se však i spodoba postupná (progresivní). Pokud jde o výslovnost skupiny zapisované jako „sh“, na území Česka se lze setkat se dvěma variantami: [sch] a [zh]; v této souhláskové skupině se tedy spodoba znělosti uplatňuje vždy, obejít nijak nejde, jen může být jak zpětná, tak postupná. Za spisovné jsou považovány obě dvě, slova jako shoda, dále pak např. shnilý, shánět, shrbený, shromáždit se nebo na shledanou je náležité vyslovovat jako [schoda] i [zhoda], [schňilí] i [zhňilí], [scháňet] i [zháňet], [schrbený] i [zhrbený], [schromážďit se] i [zhromážďit se], [na schledanou] i [na zhledanou]. Zjednodušeně řečeno výslovnost [sch] převládá v Čechách, [zh] pak na Moravě a ve Slezsku; toto rozdělení však nemusí platit absolutně, záleží rovněž na konkrétních výrazech obsahujících skupinu „sh“, nechovají se totiž vždy zcela jednotně (srov. např. Český jazykový atlas). Jestliže jste se někdy opravdu setkal s podobou [schora], souhlasíme, že v tomto případě jde opravdu o úzce nářeční podoby (Český jazykový atlas k této výslovnosti uvádí: „Je příznačná především pro sz. část nářečí svč., pro Posázaví a Povltaví. I na tomto území však funguje jako nářeční dubleta k podobě zhora, která je běžná po celých Čechách, včetně městské mluvy.“). Slova shora, shůra, shluk a některá další mají totiž spisovnou výslovnost výhradně s počátečním [zh], která i u mluvčích z Čech absolutně převažuje.
Poslední užití: 4.2.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=908; https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=909
Jazykový zdroj: Český jazykový atlas. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Český jazykový atlas 5, s. 412–414, mapy č. 292 a 293 (https://cja.ujc.cas.cz/CJA5/)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10153
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: V jedné povídce Karla Čapka se vyskytuje slovo čintamani, pocházející údajně ze sanskrtu. Jak se má v češtině správně vyslovovat?
Klíčové slovo: čintámani
Odpověď: Výslovnost tohoto výrazu dosud žádné příručky nezachycují. Ani v úzu toto slovo pochopitelně není frekventované, v mediálních archivech se nám podařilo dohledat pouze nemnoho případů jeho užití. Z nich vyplývá, že žádná výslovnostní podoba není zcela ustálena: nejčastěji se vyskytla varianta [čintamaňi], v jednotkách případů pak [čintamany] či [čintámany]. Vzhledem k výslovnosti v jazyce původu: [tʃɪnˈtɑːmʌɳi] a kvůli zjevné neexistenci zcela vžité zvukové podoby doporučujeme pro češtinu výslovnost [čintámany], která odpovídá pravidelné adaptaci originálu (znak [ɳ] zachycuje tzv. cerebrální, jinak též retroflexní alveolární nosovku, kterou je v češtině náležité nahradit souhláskou [n]). V Čapkově povídce se dané slovo objevuje opravdu v podobě čintamani, avšak z hlediska jeho původu a transkripčním pravidlům je přesnější zápis čintámani, který se v současném psaném českém úzu rovněž vyskytuje a který jednoznačně doporučujeme v současnosti preferovat (Čapek zjevně čerpal z anglické nebo německé literatury, kde se délka samohlásek, když nejde o mezinárodní odborný přepis, v písmu neoznačuje). Vzhledem k tomu, že jsme tuto problematiku konzultovali i s odborníkem na příslušný jazyk původu, na okraj dotazu dodejme, že slovo čintámani opravdu pochází ze sanskrtu a označuje zázračný kámen. Jedná se o složeninu o dvou prvcích: čintá- s významem ‚myšlenka, přání, touha, starost, péče‘; mani- ‚klenot, diadém, cennost‘; dohromady tedy ‚klenot přání, klenot myšlenek‘ apod. V barvité mytologii se objevuje jako šperk, který může, ale nemusí zdobit hlavu a který dokáže splnit každé přání toho, kdo jej nosí, zbavit jej starostí atp.
Zvažované varianty:
[čintamaňi] [čintamany] [čintamáňi] [čintamány] [čintámaňi]
Poslední užití: 9.3.2018
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Český národní korpus.

Poprvé popsáno zde: Ano.
Kam odkazujeme: konzultováno s odborníkem na sanskrt.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10130
Užití:
0 0 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se má správně v češtině vyslovovat příjmení Biden, jehož nositelem je např. americký prezident? Má to být [bajdn], nebo [bajden]?
Klíčové slovo: Biden
Odpověď: Výslovnost cizích příjmení v češtině by měla vycházet ze zvukové podoby v jazyce původu. Tu výslovnostní slovníky angličtiny zachycují jako [ˈbaɪd(ə)n]. Jako nejvhodnější adaptace do češtiny se tedy jeví výslovnost [bajdn] (druhá slabika zde obsahuje slabikotvornou souhlásku „n“) , která také v současném úzu naprosto převažuje. Protože na adaptaci výslovnosti přejímek do češtiny má leckdy vliv i grafická podoba slova (a rovněž vzhledem k povaze druhé slabiky v anglickém originále z hlediska fonetického), nelze zcela odmítnout ani potenciální variantu [bajden].
Zvažované varianty:
[bajdn] [bajden]
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen. Podle původních jazykových pramenů a prací českých lingvistů. Strahl. 1999. (platí od 1999)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: s. 18

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#10121
Užití:
1 0 1
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jaká je správná česká výslovnost výrazu georgiánský (např. georgiánské období v Anglii)? Vyslovuji toto slovo česky, tedy tak, jak je psané, i proto, že jde o jakýsi český patvar. Nejsem si ale jistý, jestli by se nemělo číst anglicky podle slova jména George, tedy [džordžijánskí], což mi ale zní dost nepřirozeně.
Klíčové slovo: georgiánský
Odpověď: Výslovnost tohoto přídavného jména dosud žádná příručka nezachycuje. Jak jsme ověřili v mediálních archivech, mluvčí v tomto případě užívají výhradně podobu [georgijánskí] respektující grafiku slova, nikoli jeho výslovnost v jazyce původu. Tento způsob adaptace přejímky není nikterak neobvyklý, a pokud se výraz takto vžije a ustálí, není důvod danou výslovnost odmítat. Z výslovnostního hlediska tedy o žádný patvar rozhodně nejde. Důvodů, proč se vžila zvuková podoba [georgijánskí] a nikoli např. [džordžijánskí], která by odpovídala pravidelné výslovnostní adaptaci vycházející primárně z angličtiny, je pravděpodobně více. Jedním z nich je např. to, že se tento výraz vztahuje k období vlády Jiřího I., Jiřího II., Jiřího III. a Jiřího IV. Jména těchto anglických panovníků z 18. a 19. století je zvykem nahrazovat jejich českými protějšky, tj. vztah ke jménu George [džorč] zde není tolik patrný.
Zvažované varianty:
[georgijánskí] [džordžijánskí]
Poslední užití: 26.1.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen

Poprvé popsáno zde: Ano.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9885
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Jak je to v češtině s výslovností cizích vlastních jmen? Mají se vyslovovat, tak jak je to správné v původním jazyce, nebo si každý může říkat, co chce, např. Rabelais [rabelajs], Shakespeare [zhakespeáre]?
Klíčové slovo: výslovnost cizích vlastních jmen
Odpověď: Vzhledem k tomu, že v Česku neexistuje žádný jazykový zákon, který by se týkal výslovnosti vlastních jmen, je opravdu na každém z nás, pro co se rozhodne. Zároveň však musí počítat s tím, že pokud se tím odchýlí od vžitých norem, může se setkat ze strany ostatních např. s nepochopením, posměchem či jinou negativní reakcí. Proto je všeobecně výhodné řídit se v daném případě výslovnostními příručkami, které buď konkrétní jméno a jeho doporučenou českou výslovnost přímo uvádějí, nebo alespoň poskytují obecné poučení, jak se jmény z jednotlivých cizích jazyků zacházet. Při výslovnosti cizích vlastních jmen a přejatých slov vůbec je nutné si uvědomit, že je sice náležité řídit se zvukovou (tj. nikoli psanou) podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova, cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými a pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě. U této části slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž např. nutné znát přesný původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici, proto zde vznikají největší obtíže a nejistota. Univerzálně platná pravidla z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností, jak již bylo řečeno výše, lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách (v případě příjmení Rabelais je to podoba [rable], Shakespeare [šejkspír]). Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.
Poslední užití: 15.12.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Čteme je správně?. Honzák – Honzáková – Romportl. 2004. (platí od 2004)
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny: Výslovnost slov přejatých. Romportl. 1978. (platí od 1978)
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Výslovnost přejatých slov a vlastních jmen (https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=914)
Jazykový zdroj: Základy české ortoepie. Zeman. 2008. (platí od 2008)
Jazykový zdroj: Česká výslovnostní norma. Hůrková. 1995. (platí od 1995)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9883
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jaká je v češtině správná výslovnost příjmení architekta Adolfa Loose? Setkávám se s podobou [los] (tj. vysloveno stejně jako název zvířete či poukázky do loterie), která mi vadí.
Klíčové slovo: Loos
Odpověď: Příjmení Loos pocházející z němčiny by se v češtině mělo vyslovovat s dlouhou samohláskou, tj. [lós] (stejné doporučení nalezneme např. v příručce Čteme je správně?). Podle našich zjištění je v případě profesionálních mluvčích či např. odborníků na architekturu samohlásková délka většinou dodržována. U jména Loos však může v nepřímých pádech kolísat i znělost koncové souhlásky, tj. např. 2. p. j. č. [lóse] versus [lóze]. Ani jednu z těchto variant nelze označit za chybnou, neboť ke stejnému kolísání dochází (často v mnohem větší míře) u mnohých dalších jmen německého i jiného původu (Klaus, Kraus atp.). V případě architekta Loose však lze konstatovat, že je v českém úzu značně vžitá realizace neznělá, tj. např. interiéry od Adolfa Loose [lóse], Loosova [lósova] vila.
Zvažované varianty:
[los] [lós] [lóse] [lóze]
Poslední užití: 15.12.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Čteme je správně?. Honzák – Honzáková – Romportl. 2004. (platí od 2004)
Jazykový zdroj: Naše řeč.
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Štěpánová, V. (2016). Kolísání znělosti souhlásek v přejatých slovech v češtině: Výsledky výzkumu výslovnostního úzu. Naše řeč, 99, s. 169–188.

Poprvé popsáno zde: Ano.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9479
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se správně v češtině vyslovuje slovo „panna“? V kostele nyní slýchám neustále [panna] se dvěma „n“, což se mi zdá nepřijatelné.
Klíčové slovo: panna
Odpověď: Ortoepická kodifikace Výslovnost spisovné češtiny I (1967, s. 45) doporučuje ve spojeních dvou stejných souhlásek v kořeni slova (tj. „uvnitř slova jednoduchého, nebo neodvozeného, anebo takového, jehož sklad se dnes necítí“) vyslovit pouze souhlásku jednu. Slovo panna daná příručka uvádí přímo v příkladech na tento jev, doporučená výslovnostní podoba je tedy [pana]; dále např. Anna [ana]. Vzhledem k tomu, že jste zdvojenou výslovnost zaznamenal v kostele, domníváme se, že zde může být souvislost s projevem nerodilého mluvčího (v Česku působí v současnosti jako kněží např. mnoho Poláků a Slováků, pro jejichž rodný jazyk je výslovnost zdvojených souhlásek v daných kontextech typická), případně mohlo jít i o vliv nářeční.
Zvažované varianty:
[pana] [panna]
Poslední užití: 19.5.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: s. 45–46
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Výslovnostní pravidla – spojení dvou stejných souhlásek

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9475
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Mám dotaz týkající se hlásky [ɣ], která se vyskytuje např. ve spojení „bych ho“. Mám pocit, že se zde z hlásky „ch“ stává něco jako znělé „ch“. Je to nějaká zvláštnost, nebo jde o spisovný jev? Domnívám se, že se o tom ve škole neučí.
Klíčové slovo: bych ho; znělé ch
Odpověď: Máte naprostou pravdu, že vlivem tzv. asimilace (spodoby) znělosti se v češtině vyslovuje ve spojeních typu „bych ho“ velmi často znělá hláska „ch“, kterou ve fonetickém přepisu zachycujeme jako [ɣ]. Nejde o nic zvláštního, ale o zcela přirozený jev, kdy se vlivem následující znělé souhlásky [h] automaticky stává z neznělého „ch“ (které je v odborném přepisu náležité přepisovat jako [x]) souhláska znělá. Je to zcela shodný proces jako např. ve spojení „máš ho“, které spisovně a zcela přirozeně vyslovujeme v češtině jako [máž ho], nikoli *[máš ho]. Pozoruhodné však je, že v případě neznělé souhlásky „ch“ máme dvě různé možnosti volby jejího znělého protějšku. Je to jednak již zmíněné znělé „ch“ [ɣ], jednak znělé „h“ [h] (které je v tomto případě hodnoceno jako tzv. nepravý protějšek neznělého „ch“). Výslovnost [biɣ ho] i [bih ho] je považována za spisovnou, přičemž druhá varianta se vyskytuje spíše na Moravě a ve Slezsku. Existence všech zmíněných hlásek včetně [ɣ] je dobře popsána ve fonetických publikacích (nejnověji např. v Segmentálním plánu češtiny autorů J. Volína a R. Skarnitzla z roku 2018) včetně kodifikační příručky Výslovnost spisovné češtiny I. Ačkoli tedy jde i v případě [ɣ] o zcela běžně se vyskytující hlásku, zjevně není všeobecně známá a pravděpodobně se o ní ve školách obvykle neučí, což by však bylo vhodné ještě ověřit u didaktiků češtiny. Její nesamozřejmost je v češtině dána jednak tím, že jí v písmu odpovídá znak „ch“, nemá tedy své „vlastní“ písmeno, jednak vzniká „pouze“ jako výsledek asimilačního znělostního procesu, nestojí tak např. před samohláskami (odborně řečeno se jedná o znělý alofon fonému /ch/).
Poslední užití: 7.7.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny I. Hála. 1967. (platí od 1967)
Jazykový zdroj: Fonetika a fonologie češtiny. Palková. 1994. (platí od 1994)
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=906

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9474
Užití:
1 1 0
Dotaz: Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz: Můj dotaz se týká artikulace hlásky [d]. Např. ve výrazu „dnes“ ji vyslovuji jinak než v jiných slovech. Zřejmě nikoli u tvrdého patra, ale až někde u patra měkkého a zároveň nějak zjednodušuji celou skupinu „dn“ (tj. nedělám jazykem dvakrát za sebou stejný pohyb). Zajímá mě, zda jde o běžný jev a zda je daná artikulace spisovná, nebo si zde výslovnost příliš usnadňuji.
Klíčové slovo: dnes; hláska d
Odpověď: Jak vyplývá z poslechu vámi vícekrát vysloveného výrazu [dnes], je vaše artikulace zcela v pořádku a neshledáváme na ní nic, co by neodpovídalo spisovné normě. Jev, který máte zjevně na mysli, se týká přirozených procesů charakteristických pro spojitou řeč, konkrétně se z odborného pohledu jedná o tzv. bezdetenzní realizaci hlásky [d] a rovněž o tzv. koartikulaci. Pokud se v souvislé řeči vyskytují vedle sebe dvě artikulačně podobné souhlásky (zde ústní znělá závěrová dásňová souhláska [d] následovaná nosovou znělou závěrovou dásňovou souhláskou [n]), existují různé možnosti, jak toto spojení vyslovit. Kromě tzv. odsazené, plné výslovnosti, kdy mluvčí realizuje všechny fáze obou souhlásek, hojně dochází k úspornější artikulaci, která spočívá ve vynechání poslední fáze první souhlásky (tzv. detenze, v tomto případě jde o absenci exploze, respektive neuvolnění závěru u [d]) a plynulém přechodu k souhlásce následující, tj. k [n]. Zjednodušeně řečeno: vzhledem k tomu, že se zde jedná o dvě na stejném místě tvořené závěrové souhlásky za sebou, dojde k uvolnění závěru až na konci druhé z hlásek, tj. jazyk se od dásně oddálí pouze jednou. Takováto artikulace je typická např. právě pro spojení závěrových hlásek ústních a nosových (nazál). Z vašeho popisu je dále patrné, že zároveň dochází i ke koartikulačnímu jevu zvanému nazalizace. Při tvoření nazálních hlásek proudí vydechovaný vzduch nosní dutinou, což je umožněno spuštěním měkkého patra. To se zejména v rychlejší řeči děje již v průběhu předchozí hlásky, což je opět zcela přirozené (jinak by artikulační orgány nemohly stihnout žádoucí pozici vůbec zaujmout). Z tohoto důvodu si můžete pohyb měkkého patra, který je pro vznik [n] nezbytný, uvědomovat již při artikulaci předcházejícího [d]. Není však pravděpodobné, že byste dané souhlásky vyslovoval jako měkkopatrové (místo [d] by totiž zaznělo [g]). Na závěr dále upřesněme, že nejde ani o artikulaci tvrdopatrovou (to bychom neslyšeli [d], ale [ď]). Místo, kde se jazyk při tvoření [d] a [n] dotýká horní čelisti, se nazývá dásňový výstupek (alveoly). Pokud vás tato problematika zajímá, doporučujeme zejména publikaci J. Volína a R. Skarnitzla Segmentální plán češtiny (2018), konkrétně kapitolu 6 nazvanou Další jevy spojité řeči.
Poslední užití: 7.7.2020
Atributy odpovědi

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9392
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se správně v češtině vyslovuje výraz mem (meme)?
Klíčové slovo: mem; meme
Odpověď: Ačkoli se výraz mem v češtině prokazatelně vyskytuje již od 90. let 20. století, jeho výslovnosti se dosud žádné příručky nevěnovaly. Pro stanovení náležité výslovnosti je důležité si uvědomit, že v angličtině, z níž slovo pochází, se zapisuje jako meme a vyslovuje se jako [miːm]. V češtině se však ustálila výslovnost a jí odpovídající grafika mem [mem]. Zvuková podoba [mem] naprosto převažuje např. u profesionálních mluvčích v médiích a není důvod ji nedoporučit. Obecně sice platí, že výslovnost přejatých výrazů by měla v češtině vycházet primárně ze zvukové podoby v původním jazyce (cizí hlásky se pak nahrazují domácími atp.), není však výjimečné, že se vžije zvuková podoba odrážející např. grafickou stránku slova, což není a priori chyba. Na druhou stranu nelze odmítat ani variantu [mím], které však odpovídá jedině pravopisná podoba meme, nikoli mem. Rovněž jsme v úzu okrajově zaznamenali výslovnost [meme] (zejména v souvislosti se skupinou Historické meme, vyskytující se na sociální síti), kterou však nepokládáme za neutrální. Je pravděpodobné, že volba konkrétní výslovnosti bude značně souviset např. s věkem mluvčího, bude se lišit v závislosti na určité sociální skupině atp. Je tedy možné, že jedni uživatelé jazyka budou důsledně vyslovovat [mím] a variantu [mem] považovat za nepatřičnou (může v nich např. vyvolat pocit, že ten, kdo říká [mem], daný fenomén příliš nezná či vůbec neovládá angličtinu). Naopak jiná skupina mluvčích, kteří mají zažitý výraz mem [mem], bude pokládat výslovnost [mím] za rušivou, nebo dokonce vůbec nepochopí, o jaké slovo jde. Stejně jako u řady podobných anglicismů je samozřejmě možné, že se jejich adaptace do češtiny bude časem ještě vyvíjet a budou si např. jednotlivé varianty v úzu více konkurovat, případně se jedna z variant již plně ustálí.
Zvažované varianty:
[mem] [mím] [meme]
Poslední užití: 12.5.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)

Poprvé popsáno zde: Ano.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#9389
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jaká je v češtině správná výslovnost slova personál? V poslední době slýchám od politiků [perzonál], což mě tahá za uši, protože to dříve nikdy nebylo. Podobně je to se slovy personalizace, persona, personální atd.
Klíčové slovo: personál
Odpověď: Nejprve je třeba uvést na pravou míru tvrzení, že výslovnost [perzonál] se dříve nevyskytovala. Jak dokládají odborné texty významných jazykovědců, ke kolísání zde v češtině dochází již velmi dlouho (srov. např. text V. Mathesia z roku 1935 otištěný ve Slově a slovesnosti: http://sas.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=18 nebo článek F. Daneše z roku 1965 z Naší řeči: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?lang=en&art=5129, kde autor slovo personál řadí mezi příklady se skupinou rs „vyslovovanou často nebo výhradně [rz]“). Nejde tedy v žádném případě o jev vyskytující se nově u současných politiků. V dosavadních slovnících je nicméně doporučována výhradně výslovnost [personál] v souladu s pravopisem. K tomu je však nutné ocitovat podrobnější popis dané problematiky z kodifikační příručky Výslovnost spisovné češtiny (1978, s. 46–47): „Na rozdíl od slov domácích vyslovuje se tedy původní [s] většinou jako [z] i v sousedství znělých souhlásek nepárových, tj. ve skupinách ns, ms, rs, ls, js, sn, sm, sr, sl, sj (...) I když jde v těchto případech o tendenci velmi silnou, nedospěl tu spisovný jazyk k jednotné výslovnosti všech slov tohoto typu, což se obráží i v pravopise“. Jinými slovy: dvojice hlásek s/z u přejatých slov (v pozici mezi samohláskami a v sousedství hlásek jedinečných) často kolísá. U mnoha výrazů, v nichž je z hlediska původu náležitá souhláska „s“, se jako spisovná přijímá výslovnost dubletní, čemuž pak odpovídá i jejich pravopis. V případě slova personál dosud varianty se „z“ kodifikovány nebyly, nelze se však divit, že se v úzu vyskytují poměrně často. Podle našich zkušeností se postoje k výslovnosti podob typu [perzonál], [perzonalizace], [perzonálňí] mezi uživateli češtiny liší. Jedni je považují za neutrální a mohou se divit, proč i vzhledem ke své rozšířenosti nejsou označovány za spisovné, jiní je vnímají negativně jako rušivé a jejich výskyt označují např. za projev nevzdělanosti. Ačkoli doporučujeme ve spisovných projevech užívat kodifikovanou podobu, varianty se [z] bychom měli posuzovat shovívavě, a to i proto, že jejich výskyt nezpůsobuje v řeči žádná nedorozumění, některé analogické znělostní změny jsou kodifikovány jako spisovné atp. Jak jsme ověřili, u profesionálních mluvčích ve veřejnoprávních médiích varianty se [s] stále naprosto převládají.
Zvažované varianty:
[personál] [perzonál]
Poslední užití: 5.11.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny: Výslovnost slov přejatých. Romportl. 1978. (platí od 1978)
Jazykový zdroj: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 1994. (platí od 1994)
Jazykový zdroj: Nový akademický slovník cizích slov. 2005. (platí od 2005)
Jazykový zdroj: Naše řeč.
Upřesnění příručky, časopisu apod.: F. Daneš (1965). K výslovnosti znělých souhlásek v přejatých slovech. Naše řeč 48, s. 161–171.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#8993
Užití:
1 0 1
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se v češtině správně vyslovuje příjmení francouzského letce Garrose, respektive název známého tenisového turnaje French Open Roland Garros? Čte se tam koncové „s“, nebo ne?
Klíčové slovo: Garros
Odpověď: Ačkoli existuje značně rozšířené povědomí, že se u přejímek z francouzštiny koncové [s] „nikdy nečte“, z výslovnostních příruček jasně vyplývá, že u řady francouzských jmen je koncové [s] naopak zcela náležité. To platí i pro příjmení Garros. Francouzskou podobu [ɡaʁos] tedy adaptujeme podle obecných pravidel do češtiny jako [garos] (2. pád [garose]), což potvrzuje i publikace Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině. Jak jsme zjistili průzkumem v archivech ČT a ČRo, aktuální úzus profesionálních mluvčích z těchto médií se zdá být jednotný a respektuje výše uvedené doporučení (pouze výjimečně se vyskytlo kolísání délky samohlásky, kdy bylo vysloveno [garós]).
Zvažované varianty:
[garos] [garo]
Poslední užití: 29.10.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině. Sekvent – Šlosar. 2002. (platí od 2002)
Jazykový zdroj: Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen. Podle původních jazykových pramenů a prací českých lingvistů. Strahl. 1999. (platí od 1999)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#8990
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se v češtině správně vyslovuje příjmení francouzského herce de Funèse?
Klíčové slovo: de Funès
Odpověď: Obecně platí, že u jmen cizího původu se do češtiny adaptuje zvuková podoba z výchozího jazyka, avšak nejsou výjimečné případy, kdy se vžije výslovnost poněkud odlišná (např. na základě grafiky nebo různých analogií, někdy i mylných). V tomto případě uživatelé češtiny mohou váhat, zda se vyslovuje koncová hláska [s], či nikoli; dále zda je náležité písmeno „è“ číst dlouze, či krátce. Kolísat také může podoba nepřímých pádů, tj. např. zda se ve druhém pádě vyslovuje tvar Funèse jako [finese], nebo [fineze]. Situaci s příjmením de Funès může zdánlivě poněkud komplikovat i fakt, že jeho slavný nositel (celým jménem Louis Germain David de Funès de Galarza) byl sice Francouz, avšak španělského původu. Vzhledem k tomu, že grafická podoba jména již nese výrazný francouzský rys (písmeno „è“), budeme vycházet primárně z francouzštiny. Existuje značně rozšířené povědomí, že se u přejímek z francouzštiny koncové [s] „nikdy nečte“. Najdeme však řadu francouzských jmen, kde je koncové [s] naopak zcela náležité (srov. např. příjmení Garros). Jak jsme zjistili, náležitá francouzská podoba jména de Funès je [də fynɛs], do češtiny by se tedy mělo adaptovat jako [de fines], tj. s krátkým [e] a koncovým vyslovovaným [s]. To je v souladu s doporučením v publikaci Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině, která dále uvádí i podobu 2. pádu: [de finese]. Tentýž údaj týkající se 2. pádu nalezneme i v příručce Čteme je správně?, která ovšem v 1. pádě doporučuje výslovnost [de fine] bez koncového [s]. V tomto případě se však domníváme, že jde o omyl, což potvrzuje i odborný text romanisty K. Sekventa (Příspěvek k cizím, zejména francouzským vlastním jménům v češtině II. Výslovnost. Skloňování. In: Jazyk a kultúra, 13/2013, č. 4, nestránkováno, dostupné on-line: https://www.ff.unipo.sk/jak/cislo13.html). Tato nepřesnost se bohužel vyskytuje i jinde, např. ve slovníku Jak správně vyslovovat cizí jména osobní, či dokonce v jinak velmi spolehlivé knize Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen v češtině. Tam je sice v obecném výkladu francouzské zakončení -ès zařazeno mezi výjimky, v nichž není koncové „s“ tzv. němé (a proto se -ès vyslovuje jako [-es]), avšak v následujícím cvičení je z nám neznámého důvodu uveden příklad Funès s výslovností [fine]! (včetně vykřičníku). Je možné, že autor Klíče považoval výslovnost bez koncového [s] za natolik vžitou, že nechtěl doporučovat odlišné řešení (v tom případě by však byla vhodnější varianta [finé] s koncovou délkou, viz níže). Výzkum v mediálních archivech, který jsme provedli, ukazuje, že v současnosti je v češtině zvuková podoba příjmení de Funès značně neustálena. Nejsou výjimečné případy, kdy se krátce za sebou v tomtéž pořadu vyskytnou odlišné varianty, a to i u profesionálních mluvčích, nejen u jejich hostů (např. moderátor užívá podobu [de finé], avšak autor následující reportáže [de fines]). Nejčastěji jsme zaznamenali tyto varianty: [de finé], [de finés] a [de fines], v nepřímých pádech pak bez ohledu na podobu v 1. pádě se častěji vyskytuje znělost, tj. např. [de finéze], avšak takovýchto dokladů nebyl k dispozici dostatečný počet. Někteří mluvčí si tento problém evidentně uvědomují a záměrně náležitou výslovnost na základě francouzštiny tematizují. Vzhledem k této nejednoznačné situaci v úzu je tedy podle našeho názoru namístě doporučit primárně výslovnost [de fines] (2. pád pak [de finese]), která odpovídá adaptaci originálu. Domněnka, že by byla v češtině zcela ustálena a pevně vžita varianta [de fine] či [de finé], se nepotvrdila. Zároveň je pravděpodobné, že posluchači jsou na kolísání výslovnosti tohoto jména zvyklí a nečiní jim komunikační problémy, obvykle jej zřejmě ani nevnímají, případně dokonce považují intuitivně za „správnou“ podobu [de finé], neboť laikům může znít bez koncového [s], zato s dlouhým [é] „lépe francouzsky“. Doporučujeme být v tomto ohledu proto tolerantní. Ostatně kolísání kvantity i znělosti v nepřímých pádech zaznamenáváme u řady jiných francouzských jmen, u mnoha z nich je pak výskyt délky či znělosti, která neodpovídá výslovnosti v originále, již zcela ustálený, noremní a kodifikovaný.
Zvažované varianty:
[de fines] [de fine] [de finé] [de finés]
Poslední užití: 19.9.2017
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Čteme je správně?. Honzák – Honzáková – Romportl. 2004. (platí od 2004)
Jazykový zdroj: Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině. Sekvent – Šlosar. 2002. (platí od 2002)
Jazykový zdroj: Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen. Podle původních jazykových pramenů a prací českých lingvistů. Strahl. 1999. (platí od 1999)
Jazykový zdroj: Jak správně vyslovovat cizí jména osobní. Hamplová – Štoček. 2012. (platí od 2012)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#8825
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jaká je v češtině správná výslovnost názvu istanbulského chrámu Hagia Sofia?
Klíčové slovo: Hagia Sofia
Odpověď: Jméno této stavby, která má i český název chrám Boží moudrosti, pochází z řečtiny. Řecké spojení Hagia Sofia se v češtině vyslovuje [hagija sofija]. Kromě této podoby se lze v úzu setkat poměrně často i s variantou [ajasofija], která vychází z tureckého názvu Ayasofya. Volbu konkrétní výslovnostní varianty, respektive řeckého, či tureckého pojmenování, by tudíž měl ovlivňovat kontext. Pokud např. hovoříme o křesťanském období, kdy byl chrám vystavěn, je logické užívat původní řecký název a jemu odpovídající výslovnost, nikoli novodobou tureckou podobu. Jak jsme zjistili, ani profesionální mluvčí v médiích si nejsou výslovností vždy jisti a někdy lze zaslechnout i různé „hybridní“ varianty typu *[hája sofija], které neodpovídají žádnému z výchozích jazyků. Takováto řešení pochopitelně doporučit nelze.
Zvažované varianty:
[hagija sofija] [ajasofija]
Poslední užití: 13.10.2020
Atributy odpovědi
Poprvé popsáno zde: Ano.
Odpovědi, které na tuto odpověď odkazují jako na související:

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#8489
Užití:
1 2 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se správně v češtině vyslovuje příjmení amerického umělce A. Warhola? Váhám mezi podobou [varhoul] a [varhol], preferuji druhou z nich.
Klíčové slovo: Warhol
Odpověď: Obecně lze říct, že v češtině se výslovnost cizích vlastních jmen v naprosté většině případů zvukově adaptuje podle určitých principů (obvyklé je vycházet ze zvukové podoby slova v původním jazyce, přičemž cizí hlásky se nahradí jejich nejbližšími českými zvukovými protějšky atp.; konkrétní návod pro jednotlivé jazyky lze najít v ortoepických příručkách). V případě daného příjmení však situaci komplikuje mj. to, že ani v angličtině není jeho výslovnost vůbec jednotná, což může souviset i s tím, že jde o osobnost s rusínskými předky (otec umělce se jmenoval Varhola). Pokud vyjdeme z anglické výslovnosti [ˈwɔːrhɒl], kterou některé zdroje uvádějí, pravidelnou adaptací by v češtině vznikla podoba [vórhol] (kterou mimochodem doporučuje málo známý a obtížně dostupný slovník Jak správně vyslovovat cizí jména osobní). S ní se v úzu můžeme setkat, ne však příliš často. Prestižní výslovnostní slovníky D. Jonese a J. C. Wellse však uvádějí pro britskou angličtinu podoby [ˈwɔːhəʊl], respektive [ˈwɔːhɒʊl] a pro americkou angličtinu varianty [ˈwɔːrhɔːl] a [ˈwɔːrhoʊl]. Z nich by vyplývala jednak česká výslovnost [vórhoul], kterou doporučuje příručka Čteme je správně?, avšak v úzu jsme ji zaznamenali jen výjimečně, či [vórhól], s níž jsme se ve zkoumaném materiálu z mediálních archivů vůbec nesetkali. Mnohem vžitější je totiž vámi preferovaná varianta [varhol], která vychází z grafické formy jména a také odráží slovanský původ jména. Vzhledem k tomu, že u mnohých anglicismů v češtině běžně dochází ke kolísání samohláskové délky, lze se někdy setkat rovněž např. s podobami [várhol] či [várhól]. V úzu se dále mohou občas vyskytnout i různé kombinace výše uvedených výslovnostních podob, např. [varhoul], které však jako celek neodpovídají ani jedné z anglických variant, ani čtení podle grafiky. Závěrem lze konstatovat, že výslovnost příjmení Warhol není v češtině plně ustálena, což ovšem v tomto případě (zvláště v kombinaci s umělcovým jménem Andy) nepřináší žádné výrazné komunikační problémy. Vzhledem k podobné situaci v angličtině není tento fakt nijak překvapivý a nelze jednoznačně určit, která z podob je ta „správná“; ověřili jsme však, že u profesionálních mluvčích zřejmě převažuje výslovnost [varhol]. Domníváme se, že posluchači jsou na určité kolísání výslovnosti tohoto jména zvyklí a obvykle jej zřejmě ani nevnímají. Doporučujeme být v tomto ohledu proto tolerantní.
Zvažované varianty:
[varhol] [vórhol] [várhol] [várhól] [varhoul] [vórhoul] [vórhól]
Poslední užití: 24.5.2019
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Čteme je správně?. Honzák – Honzáková – Romportl. 2004. (platí od 2004)
Jazykový zdroj: Jak správně vyslovovat cizí jména osobní. Hamplová – Štoček. 2012. (platí od 2012)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#8480
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se v češtině správně vyslovuje jméno obce Pernink?
Klíčové slovo: Pernink
Odpověď: Vzhledem k tomu, že jde o jméno německého původu, doporučujeme v souladu s Geografickým místopisným slovníkem světa výslovnost [pernynk]. Ta je navíc plně vžitá jak v místním úzu, tak i v médiích.
Zvažované varianty:
[pernynk] [perňink]
Poslední užití: 2.9.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Geografický místopisný slovník světa. 1999. (platí od 1999)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Fonetika
Kategorie: Ortoepie
Stav:
#8423
Užití:
1 1 0
Dotaz: Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz: Jak se správně v češtině vyslovuje příjmení Schnirch?
Klíčové slovo: Schnirch
Odpověď: Výslovnost příjmení Schnirch by podle obecných pravidel adaptace německých jmen do češtiny měla být [šnyrch]. Jak jsme si ověřili, tato podoba je např. profesionálními mluvčími v médiích dodržována.
Poslední užití: 27.5.2019
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Výslovnost spisovné češtiny: Výslovnost slov přejatých. Romportl. 1978. (platí od 1978)
Jazykový zdroj: Klíč k výslovnosti cizích vlastních jmen. Podle původních jazykových pramenů a prací českých lingvistů. Strahl. 1999. (platí od 1999)

Poprvé popsáno zde: Ano.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
* zobrazeny pouze záznamy, které jsou přístupné veřejnosti.