Dotaz:
Ženský rod
Konkrétní dotaz:
Potřebovala bych pomoct se 3. pádem slova dcera. Dcera se skloňuje podle vzoru žena, ale ve 3. pádě je tvar dceři. Proč?
Klíčové slovo:
dcera
Odpověď:
Toto slovo původně patřilo k tzv. r-kmenům, u kterých máme ve staré češtině zachována pouze dvě slova: máti a dci. R-kmeny měly vlastní systém skloňování, postupem času do něj však začaly pronikat koncovky jiných (produktivnějších) kmenů. Právě pronikání a-kmenových (dnešní vzor „žena“) koncovek k původnímu tvaru 2. pádu množného čísla bylo východiskem pro dnešní skloňování slova dcera. Tyto koncovky postupně pronikly také do jednotného čísla a vznikly tak novočeské tvary. Staré skloňování si slovo dcera zachovává pouze ve zmíněném 3. pádě a 6. pádě čísla jednotného.
Dotaz:
Střední rod
Konkrétní dotaz:
Slovo vejce se skloňuje podle vzoru „moře“, 2. pád množného čísla ale do tohoto systému nesedí. Proč je tomu tak?
Klíčové slovo:
vejce
Odpověď:
Původ tohoto jevu najdeme v historickém vývoji češtiny. Během 15. a 16. století došlo v češtině k hláskoslovné změně, při které se téžeslabičné (tautoslabické) -aj- změnilo v -ej-. Tato změna se provedla všude, kde k tomu byly podmínky (krej > kraj, kej se > kaj se), pouze ve východomoravských a slezskomoravských nářečích zůstaly zachovány původní podoby s -aj- (zavolaj, najlepší). Tvar 2. pádu čísla množného vajec zůstal stejný, protože se dvojhláska aj nenachází v jedné slabice (va-jec).
Dotaz:
Mužský rod neživotný
Konkrétní dotaz:
Tvar 2. pádu množného čísla od slova den zní dní. Proč je tomu tak?
Klíčové slovo:
den
Odpověď:
Jedná se o pozůstatek staršího skloňování. Slovo den náleželo k tzv. n-kmenům, které měly svůj vlastní skloňovací systém. Spadají sem mj. například slova jako kámen, plamen, řemen apod. Tento typ měl skutečně ve 2. pádě množného čísla koncovku -í. Slovo den tak má ve 2. pádě množného čísla tvar podle starého skloňovacího typu (dní), anebo podle novějšího vzoru „stroj“ (dnů).
Dotaz:
Kořen
Konkrétní dotaz:
Co je kořenem slovního tvaru poznala? Je to -zn- (jak tvrdí paní učitelka ve 4. třídě ZŠ), nebo -zna-?
Klíčové slovo:
poznala
Odpověď:
Kořenem slovního tvaru poznala je -zna-. Sloveso poznat (znát) má infinitivní tvary podle vzoru „krýt“, který má otevřený kořen zakončený na samohlásku (zna- jako kry/ý-) a nulovou kmenotvornou příponu (zna-0-l-a jako kry-0-l-a). Potíž je s prézentními tvary. Původně totiž měly stejně jako vzor „kryje“ kmenotvornou příponu -je- (bylo zna-je-š jako kry-je-š), skupina -aje- se však tzv. kontrakcí čili stahováními změnila na -á-. Původní znaješ se tak změnilo na znáš, čímž vznikl tzv. morfematický šev a došlo k znejasnění původní hranice mezi jednotlivými morfémy. V nově vzniklém -á- (zna-je-š > zn-á-š) je tak z historického hlediska jakoby kus kořene a zároveň kus kmenotvorné přípony -je- (-á- = -a- z původního kořene -zna- + -je- z původní kmenotvorné přípony). Zařazení do prézentní třídy z hlediska současné češtiny je tak oříšek. Protože neexistuje vzor, který by měl ve 3. os. sg. nulovou kmenotvornou příponu, nemůžeme počítat s členěním po-zná-0-0, po-zná-0-š, po-zná-0-me atd., díky čemuž bychom získali stejný (vlastně historický) kořen, jako je u infitivních tvarů. Mohli bychom počítat jedině s dělením po-zn-á-0, po-zn-á-š, po-zn-á-me, jenže pak by si neodpovídaly kořeny v infinitivních (po-zna-0-l jako kry-0-l) a prézentních (po-zn-á-š jako děl-á-š) tvarech. Na otázku, jaký je kořen ve tvaru poznala, lze tedy odpovědět, že -zna-. Jak je ale z tohoto výkladu snad jasně vidět, dané zadání je pro 4. třídu ZŠ zcela nevhodné.
Zvažované varianty:
-zn-
-zna-
Poslední užití:
3.2.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Dotaz:
Psaní u/ú/ů
Konkrétní dotaz:
Učím Číňany česky a nedovedu jim vysvětlit, proč máme ů (s kroužkem) a ú (s čárkou).
Klíčové slovo:
písmena ú/ů
Odpověď:
Rozdílná grafická podoba písmen ú a ů, která slouží k zachycení výslovnostně totožné hlásky (dlouhého [ú]) je důsledkem historického vývoje češtiny. Původní vyslovované dlouhé [ó] se koncem 14. století postupně měnilo v dvojhlásku uo, která později (v průběhu 15. a v 16. století) pozvolna přešla v dlouhé ů. Grafické zachycení vzniklo vlastně spojením dvou písmen do jednoho: kroužek nad u původně zastupoval o ze zanikající dvojhlásky uo. Do spisovného jazyka byla změna přijata uvnitř domácích slov a na jejich konci, nikoli na začátku (kuoň > kůň, duom >dům). Proto ve slovech domácího původu píšeme na začátku vždy písmeno ú (úkol) a uvnitř slova a na jeho konci vždy písmeno ů (vůl, domů). Výjimkou jsou švy předpon a kořenů slov nebo švy předpon a předpony ú‑ (srov. troj‑úhelník, ne‑úspěch). Přejatá slova mívají ú (fúze, ragú, ocún). Podrobněji viz IJP v kapitole Z historie českého pravopisu.
Zvažované varianty:
ů
ú
Poslední užití:
9.4.2015
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Akademická příručka českého jazyka. Pravdová – Svobodová. 2019. (platí od 2019)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
kapitola Z historie českého pravopisu
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
kapitola Z historie českého pravopisu (https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=148#nadpis2)
Dotaz:
Přechodníky
Konkrétní dotaz:
Jaká je historie tři tvarů přechodníků v češtině? Tedy pro singulár mužského rodu, pro singulár ženského a středního rodu a pro plurál? „Naoktrojoval“ tyto tvary Josef Dobrovský? Myslím, že ostatní slovanské jazyky (aspoň ruština a slovenština) mají jen jeden tvar (a myslím, že se v nich přechodníky i užívají, protože neodrazuje „složitost“, a tedy i špatná znalost). Nebo jsou tři tvary přechodníků staršího původu? Z článku pana doktora Dvořáka mně to úplně jasné není. (Má žena mne občas „škádlí“ použivši špatný tvar přechodníku, občas „jen tak“, občas opravdu z neznalosti).
A ještě přechodník minulý. Všiml jsem si, že starší spisovatelé užili přechodníku přítomného tam, kde mně by se „více líbil“ přechodník minulý. Uvedu příklad z Babičky: Když šly domů dubinou, sbíraly jahody; Barunka udělajíc z kory březové kabelku, vždy sestře plnou nasbírala, a když jahod nebylo, paděrkovala trávnice a později borůvky a oříšky lískové přinášela.
Klíčové slovo:
přechodník
Odpověď:
Historie přechodníků je složitá věc, kterou zde můžeme rekapitulovat jen v obecných rysech. Stará čeština zdědila po praslovanštině komplexní systém přechodníků, které se užívaly důsledně tzv. kongruentně, tj. dodržovala se jejich shoda v rodě a čísle s řídícím podstatným jménem. Postupem času však došlo k rozvolnění (i když v tomto směru nastávaly různé výkyvy) a přechodníky se zcela běžně, nakonec i ve vysokém stylu, používaly (též) nekongruentně. Toto rozvolnění mělo i jiné důsledky: způsobilo i narušení původního pravidla, že od dokonavých sloves se tvoří jen přechodníky minulé, od nedokonavých jen přechodníky přítomné (tak je tomu v případě vašeho příkladu z Babičky, udělat je sloveso dokonavé, měl by se tedy od něj opravdu utvořit přechodník minulý, zde udělavši). Kromě toho toto rozvolnění vedlo i k porušování původního pravidla o stejnopodmětovosti přechodníku s plnovýznamovým slovesem (např. hledaje kněz český cizieho oběda, i utka jej jeho bieda; moderně například dívaje se z okna, pršelo). V tomto „rozvolněném“ stavu přechodníky zastihlo národní obrození, které v jejich nekongruentním užívání spatřovalo příznak úpadku češtiny, takže se autoři v nejrůznějších mluvnicích a příručkách (nedá se říct, že by za to „mohl“ jen Josef Dobrovský, i když je tu jistě postavou hlavní, ba možná nejdůležitější) pokusili jaksi uměle oživit jejich kongruentní užívání (a stejnopodmětové užívání). Je dost dobře možné, že právě to vedlo k tomu, že přechodníky v zásadě vyšly z užívání. Kongruentní tvary nebyly součástí běžné mluvy (ani psaní!) a uživatelé češtiny se je byli nuceni učit z mluvnic jako cizí jazyk, což se nepovedlo...
Dnes jsou přechodníky v podstatě mrtvé. Jen velmi velmi zřídka se používají dokonce i ve spisovné, psané, formální češtině – a i tam už jde víceméně jen o „přechodníky pro přechodníky“, jakési autorské pomrkávání na čtenáře: „ještě je tu máme – a čtenáři hleď, jak je umím použít a jak je to zajímavé a jaká je škoda, že už se nepoužívají“.
Dotaz:
Existuje příručka daného typu?
Konkrétní dotaz:
Učím češtinu pro cizince, podává nějaká příručka výklad pravidel ke vkladnému -e-?
Klíčové slovo:
jazyková příručka
Odpověď:
Bohužel, příručky se pohybnému -e- nevěnují v jednom souhrnném výkladu, ale tato problematika je zpracovávána rozptýleně, v rámci jednotlivých skloňovacích typů (vzorů). Můžeme vám proto doporučit běžné mluvnice češtiny, pro hlubší vhled do celé problematiky historické mluvnice češtiny.
Poslední užití:
15.2.2017
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Čeština – řeč a jazyk. Čechová. 2002. (platí od 2002)
Jazykový zdroj:
Příruční mluvnice češtiny. 1995. (platí od 1995)
Jazykový zdroj:
Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)