Dotaz:
Přechodníky
Konkrétní dotaz:
Jaká je historie tři tvarů přechodníků v češtině? Tedy pro singulár mužského rodu, pro singulár ženského a středního rodu a pro plurál? „Naoktrojoval“ tyto tvary Josef Dobrovský? Myslím, že ostatní slovanské jazyky (aspoň ruština a slovenština) mají jen jeden tvar (a myslím, že se v nich přechodníky i užívají, protože neodrazuje „složitost“, a tedy i špatná znalost). Nebo jsou tři tvary přechodníků staršího původu? Z článku pana doktora Dvořáka mně to úplně jasné není. (Má žena mne občas „škádlí“ použivši špatný tvar přechodníku, občas „jen tak“, občas opravdu z neznalosti).
A ještě přechodník minulý. Všiml jsem si, že starší spisovatelé užili přechodníku přítomného tam, kde mně by se „více líbil“ přechodník minulý. Uvedu příklad z Babičky: Když šly domů dubinou, sbíraly jahody; Barunka udělajíc z kory březové kabelku, vždy sestře plnou nasbírala, a když jahod nebylo, paděrkovala trávnice a později borůvky a oříšky lískové přinášela.
Klíčové slovo:
přechodník
Odpověď:
Historie přechodníků je složitá věc, kterou zde můžeme rekapitulovat jen v obecných rysech. Stará čeština zdědila po praslovanštině komplexní systém přechodníků, které se užívaly důsledně tzv. kongruentně, tj. dodržovala se jejich shoda v rodě a čísle s řídícím podstatným jménem. Postupem času však došlo k rozvolnění (i když v tomto směru nastávaly různé výkyvy) a přechodníky se zcela běžně, nakonec i ve vysokém stylu, používaly (též) nekongruentně. Toto rozvolnění mělo i jiné důsledky: způsobilo i narušení původního pravidla, že od dokonavých sloves se tvoří jen přechodníky minulé, od nedokonavých jen přechodníky přítomné (tak je tomu v případě vašeho příkladu z Babičky, udělat je sloveso dokonavé, měl by se tedy od něj opravdu utvořit přechodník minulý, zde udělavši). Kromě toho toto rozvolnění vedlo i k porušování původního pravidla o stejnopodmětovosti přechodníku s plnovýznamovým slovesem (např. hledaje kněz český cizieho oběda, i utka jej jeho bieda; moderně například dívaje se z okna, pršelo). V tomto „rozvolněném“ stavu přechodníky zastihlo národní obrození, které v jejich nekongruentním užívání spatřovalo příznak úpadku češtiny, takže se autoři v nejrůznějších mluvnicích a příručkách (nedá se říct, že by za to „mohl“ jen Josef Dobrovský, i když je tu jistě postavou hlavní, ba možná nejdůležitější) pokusili jaksi uměle oživit jejich kongruentní užívání (a stejnopodmětové užívání). Je dost dobře možné, že právě to vedlo k tomu, že přechodníky v zásadě vyšly z užívání. Kongruentní tvary nebyly součástí běžné mluvy (ani psaní!) a uživatelé češtiny se je byli nuceni učit z mluvnic jako cizí jazyk, což se nepovedlo...
Dnes jsou přechodníky v podstatě mrtvé. Jen velmi velmi zřídka se používají dokonce i ve spisovné, psané, formální češtině – a i tam už jde víceméně jen o „přechodníky pro přechodníky“, jakési autorské pomrkávání na čtenáře: „ještě je tu máme – a čtenáři hleď, jak je umím použít a jak je to zajímavé a jaká je škoda, že už se nepoužívají“.
Poslední užití:
14.4.2020