Dotaz:
Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz:
Můj dotaz se týká artikulace hlásky [d]. Např. ve výrazu „dnes“ ji vyslovuji jinak než v jiných slovech. Zřejmě nikoli u tvrdého patra, ale až někde u patra měkkého a zároveň nějak zjednodušuji celou skupinu „dn“ (tj. nedělám jazykem dvakrát za sebou stejný pohyb). Zajímá mě, zda jde o běžný jev a zda je daná artikulace spisovná, nebo si zde výslovnost příliš usnadňuji.
Klíčové slovo:
dnes; hláska d
Odpověď:
Jak vyplývá z poslechu vámi vícekrát vysloveného výrazu [dnes], je vaše artikulace zcela v pořádku a neshledáváme na ní nic, co by neodpovídalo spisovné normě. Jev, který máte zjevně na mysli, se týká přirozených procesů charakteristických pro spojitou řeč, konkrétně se z odborného pohledu jedná o tzv. bezdetenzní realizaci hlásky [d] a rovněž o tzv. koartikulaci. Pokud se v souvislé řeči vyskytují vedle sebe dvě artikulačně podobné souhlásky (zde ústní znělá závěrová dásňová souhláska [d] následovaná nosovou znělou závěrovou dásňovou souhláskou [n]), existují různé možnosti, jak toto spojení vyslovit. Kromě tzv. odsazené, plné výslovnosti, kdy mluvčí realizuje všechny fáze obou souhlásek, hojně dochází k úspornější artikulaci, která spočívá ve vynechání poslední fáze první souhlásky (tzv. detenze, v tomto případě jde o absenci exploze, respektive neuvolnění závěru u [d]) a plynulém přechodu k souhlásce následující, tj. k [n]. Zjednodušeně řečeno: vzhledem k tomu, že se zde jedná o dvě na stejném místě tvořené závěrové souhlásky za sebou, dojde k uvolnění závěru až na konci druhé z hlásek, tj. jazyk se od dásně oddálí pouze jednou. Takováto artikulace je typická např. právě pro spojení závěrových hlásek ústních a nosových (nazál). Z vašeho popisu je dále patrné, že zároveň dochází i ke koartikulačnímu jevu zvanému nazalizace. Při tvoření nazálních hlásek proudí vydechovaný vzduch nosní dutinou, což je umožněno spuštěním měkkého patra. To se zejména v rychlejší řeči děje již v průběhu předchozí hlásky, což je opět zcela přirozené (jinak by artikulační orgány nemohly stihnout žádoucí pozici vůbec zaujmout). Z tohoto důvodu si můžete pohyb měkkého patra, který je pro vznik [n] nezbytný, uvědomovat již při artikulaci předcházejícího [d]. Není však pravděpodobné, že byste dané souhlásky vyslovoval jako měkkopatrové (místo [d] by totiž zaznělo [g]). Na závěr dále upřesněme, že nejde ani o artikulaci tvrdopatrovou (to bychom neslyšeli [d], ale [ď]). Místo, kde se jazyk při tvoření [d] a [n] dotýká horní čelisti, se nazývá dásňový výstupek (alveoly). Pokud vás tato problematika zajímá, doporučujeme zejména publikaci J. Volína a R. Skarnitzla Segmentální plán češtiny (2018), konkrétně kapitolu 6 nazvanou Další jevy spojité řeči.
Poslední užití:
7.7.2020