Dotaz:
Abeceda, hlásky a písmena
Konkrétní dotaz:
Při hraní slovního fotbalu jsem si všiml, že málo českých podstatných jmen začíná na samohlásky „a“, „e“ a „i“. Je to vlastně velké úskalí téhle hry. Při bližším zamyšlení jsem musel konstatovat, že i to málo tvoří výhradně slova cizího původu. To je ve velkém kontrastu s ostatními indoevropskými jazyky (přinejmenším s řečtinou, románskými a germánskými jazyky, které se podstatnými jmény začínajícími na tyto hlásky jen hemží). Přitom třeba české spojky na „a“ začínají. Moc by mě zajímalo, jestli to má nějaké vysvětlení.
Klíčové slovo:
česká slova začínající na samohlásku
Odpověď:
Nejprve je třeba konstatovat, že zde jde o problematiku značně složitou a k úplnému jejímu pochopení jsou zapotřebí hlubší znalosti vývoje jazyka, fonologie atp. Ani tak však nejen podle našeho názoru nelze plně zodpovědět hlavní podstatu problému, tj. proč v hluboké minulosti docházelo k daným jazykovým změnám, z jakého důvodu se některé změny vyskytly např. zrovna ve slovanských jazycích, ale v dalších indoevropských jazycích nikoli atp. Naproti tomu se ví poměrně přesně, jak se změny projevovaly a co je podporovalo. Dále se pokusíme alespoň o stručné a značně zjednodušené vysvětlení. Pokud máte zájem o detailnější informace, o vyložení některých nezbytných termínů apod., můžete využít např. Nový encyklopedický slovník češtiny (on-line: https://www.czechency.org/).
Na eliminaci samohlásek na počátcích slov měl ve slovanských jazycích jistě vliv tzv. zákon otevřených slabik (viz https://www.czechency.org/slovnik/PRASLOVAN%C5%A0TINA). Celkově (ve všech jazycích světa) je zjevně nejčastější a nejpřirozenější struktura slabiky CV, tj. souhláska + samohláska. V souladu s tím se ve slovanských jazycích projevovala tendence mít mj. slabiky začínající na souhlásku a zároveň slabiky bez tzv. kody (tj. končící slabičným jádrem, nejčastěji tedy samohláskou, nikoli souhláskou), ideálně šlo tedy právě o strukturu typu CV. Z tohoto důvodu některé koncové souhlásky zanikaly a před počátečními souhláskami se uplatňovala tzv. proteze (tj. předsouvání hlásek, které známe i v současné mluvené češtině, např. „vokno“ místo spisovného „okno“). Díky protezi v domácí slovní zásobě prakticky nenajdeme výrazy začínající na samohlásky „a“, „e“ a „i“. Pro „o“ a „u“ to však neplatí, neboť se u nich (patrně z artikulačních důvodů) proteze v češtině neprosadila, respektive ve spisovném jazyce někdy prosadit nestihla. Dále je třeba dodat, že na samohlásky „o“ a „u“ (na rozdíl od „a“, „e“ a „i“) začínají některé české předpony, čímž se repertoár slov využitelných při slovním fotbale u těchto hlásek pochopitelně zvyšuje. Naopak však máme v češtině spojky/částice typu „a“, „i“, „ani“, „aby“, „asi“, „ano“ atp., v nichž se počáteční hláska „a“ či „i“ uchovala. Důvody jsou opět složitější, zjednodušeně lze říci, že tyto a některé další neplnovýznamové slovní druhy se obecně v jazycích chovají odlišně než prototypická podstatná jména, slovesa apod. a některým jazykovým změnám „odolávají“.
Na okraj dotazu lze též dodat, že pokud tzv. ráz (https://www.czechency.org/slovnik/R%C3%81Z) považujeme za jeden z druhů proteze, pak v češtině de facto žádné slovo nezačíná díky tomuto „souhláskovému“ prvku rovnou na samohlásku.
Poslední užití:
27.3.2021