Dotaz:
Obecné principy spisovné výslovnosti
Konkrétní dotaz:
Jak je to v češtině s výslovností cizích vlastních jmen? Mají se vyslovovat, tak jak je to správné v původním jazyce, nebo si každý může říkat, co chce, např. Rabelais [rabelajs], Shakespeare [zhakespeáre]?
Klíčové slovo:
výslovnost cizích vlastních jmen
Odpověď:
Vzhledem k tomu, že v Česku neexistuje žádný jazykový zákon, který by se týkal výslovnosti vlastních jmen, je opravdu na každém z nás, pro co se rozhodne. Zároveň však musí počítat s tím, že pokud se tím odchýlí od vžitých norem, může se setkat ze strany ostatních např. s nepochopením, posměchem či jinou negativní reakcí. Proto je všeobecně výhodné řídit se v daném případě výslovnostními příručkami, které buď konkrétní jméno a jeho doporučenou českou výslovnost přímo uvádějí, nebo alespoň poskytují obecné poučení, jak se jmény z jednotlivých cizích jazyků zacházet. Při výslovnosti cizích vlastních jmen a přejatých slov vůbec je nutné si uvědomit, že je sice náležité řídit se zvukovou (tj. nikoli psanou) podobou v původním jazyce, avšak snaha o úplnou nápodobu může na posluchače působit afektovaně. V určitých situacích může být tato tzv. citátová výslovnost přijatelná, avšak většinou cizí slova a vlastní jména do češtiny adaptujeme podle následujících principů: přízvuk se přesouvá na první slabiku slova, cizí hlásky se nahrazují nejbližšími (nejpodobnějšími) hláskami českými a pro hlásková spojení platí stejná pravidla, která se uplatňují v domácí slovní zásobě. U této části slovní zásoby je nutné počítat s vyšší mírou kolísání a s výskytem dublet, což je často dáno výraznou odlišností psané a mluvené podoby, jejich nepravidelným vztahem a rovněž nejistotou, jaká je výslovnostní podoba v původním jazyce. Pro určení náležité výslovnosti osobních jmen je totiž např. nutné znát přesný původ nositele, někdy dokonce i rodinnou tradici, proto zde vznikají největší obtíže a nejistota. Univerzálně platná pravidla z podstaty věci stanovit nelze, v případě pochybností bývá nejsnazší ověřit si náležitou výslovnost cizích osobních jmen přímo u jejich nositele, pokud je to samozřejmě možné. Výslovnost jmen známých osobností, jak již bylo řečeno výše, lze případně dohledat i v různých fonetických příručkách (v případě příjmení Rabelais je to podoba [rable], Shakespeare [šejkspír]). Jedním z dalších jevů, který je s výslovností cizích vlastních jmen spojen, bývá i výskyt některých zvukových variant v úzu, které neodpovídají podobám doporučeným, respektive z hlediska obecných pravidel náležitým. To vzbuzuje nejistotu a někdy i negativní postoj u mluvčích, kteří si uvědomují, jak se dané jméno čte ve výchozím jazyce, avšak v češtině se setkávají (někdy téměř výhradně) s výslovností, která tomu neodpovídá. Vzhledem k tomu, že jde často o výslovnostní podoby v češtině delší dobu poměrně ustálené a že leckdy nelze ani přesně stanovit, z jaké (jediné) původní výslovnosti vycházet, doporučujeme být v takovýchto případech tolerantní.
Poslední užití:
15.12.2020