Dotaz:
Slovesné tvary
Konkrétní dotaz:
Ráda bych se zeptala, co jsou přesně neurčité slovesné tvary. Patří mezi ně i všechny přechodníky? A jak je to s rozkazovacím způsobem, je to také neurčitý slovesný tvar?
V testu mám označit řádek, na němž není neurčitý slovesný tvar:
a) třásli jsme se, být milován, jedla bych, zavoláš
b) ptala jsem se, zapsav, shromáždit, sečetli jsme
c) rozmazlovali jste, řka, přemístíme, poběž
d) pobledlý, mazání, připravím, přinesli byste
Klíčové slovo:
neurčité slovesné tvary
Odpověď:
Neurčité slovesné tvary nevyjadřují kategorii osoby, času a způsobu. Patří mezi ně infinitiv, příčestí minulé (činné), příčestí trpné, přechodník přítomný a přechodník minulý. Tvary určité vyjadřují jednu ze tří mluvnických osob čísla jednotného nebo množného. Patří mezi ně tvary oznamovacího způsobu času přítomného, minulého a budoucího, tvary rozkazovacího způsobu a tvary podmiňovacího způsobu přítomného a minulého.
Neurčitý tvar slovesný tedy není na řádku d). Na tomto řádku je přídavné jméno, podstatné jméno slovesné, slovesný tvar určitý pro první osobu jednotného čísla způsobu oznamovacího činného rodu a slovesný tvar určitý pro druhou osobu množného čísla podmiňovacího způsobu činného rodu.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Jsme v češtině doma. 2012. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
122
Jazykový zdroj:
Základní mluvnice českého jazyka. 2017. (platí od 2007)
Dotaz:
Větněčlenský rozbor
Konkrétní dotaz:
Obracím se na Vás s dotazem týkajícím se větné skladby. Pokud se ve větě vyskytne jméno a příjmení, které z nich je přívlastkem? Např.: „Alois Jirásek napsal…“. Je podmětem „Alois“, nebo „Jirásek“? Našla jsem v různých příručkách protichůdná vysvětlení.
Klíčové slovo:
podmět; přívlastek; jméno a příjmení
Odpověď:
Váš dotaz je poměrně problematický. Jednoznačné řešení Vám nemůžeme poskytnout, české gramatiky se na něm totiž bohužel neshodnou. V. Šmilauer (Novočeská skladba, 1966) například chápe vztah jména a příjmení jako vztah přístavkový, jiní syntaktici zase jako přívlastkový, někdy je křestní jméno a příjmení syntakticky nerozčleněno mluví se o něm jako o tzv. komplexním větném členu viz například Základní mluvnice českého jazyka (Styblík, Čechová, Hauser, Hošnová, SPN, 2005).
Pojetí uvedeného spojení jakožto těsného spojení přístavkového má své opodstatnění v tom, že jsou oba členy spojení na stejném stupni (jsou stejnými větnými členy) a označují stejnou představu (v tomto případě nositele jména). Problémem tohoto pojetí je, že u Šmilauera nejde o zcela tradiční chápání přístavku – tradičně bychom totiž museli jednu složku spojení označit jako jistý větný člen (předmět či podmět) a druhou složku jako přístavek. Toto pojetí by tedy pro jedince, kteří přístavek chápou tradičně, mohlo při větném rozboru znamenat jisté interpretační problémy.
Pojetí přívlastkové vychází spíše z původu vlastních jmen. Jako přívlastek se v takovém případě označuje příjmení – jinými slovy je dané spojení chápáno tak, že základem je křestní jméno a příjmení toto křestní jméno významově určuje. Toto pojetí však není zcela bezproblémové – příjmení lze totiž zcela běžně užít i bez spojení s křestním jménem (na rozdíl od přívlastku, který bez spojení s rozvíjeným členem užít nemůžeme). Pokud bychom na toto pojetí přistoupili, museli bychom užití příjmení bez spojení se jménem křestním chápat jako jiný větný člen (podmět či předmět) než příjmení ve spojení s křestním jménem, což by nám náš syntaktický popis zbytečně komplikovalo.
Pojetí spojení jako komplexního větného členu je ve své podstatě velice blízké pojetí spojení jako spojení přístavkového ve smyslu Šmilauerově (lze říci, že se jedná pouze o rozdíl terminologického charakteru). Komplexní větný člen tvoří spojení alespoň dvou výrazů, které mají stejnou větněčlenskou funkci, přičemž jednotlivé složky komplexního větného členu označují (v podstatě) touž skutečnost. Toto pojetí se nám zdá pro popis spojení křestního jména a příjmení nejvhodnější, je však třeba dodat, že neřeší, v jakém významovém vztahu obě části spojení jsou.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Novočeská skladba. Šmilauer. 1966. (platí od 1966)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 357
Jazykový zdroj:
Skladba češtiny. Grepl – Karlík. 1998. (platí od 1998)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 263
Jazykový zdroj:
Základní mluvnice českého jazyka. 2017. (platí od 2007)
Dotaz:
Přívlastek shodný jednoduchý
Konkrétní dotaz:
Ve slovním spojení „top svetr“ je přídavné jméno „top“ nesklonné. Zajímalo by mě, jestli je to přívlastek shodný, nebo neshodný.
Klíčové slovo:
top; přívlastek; nesklonnost
Odpověď:
Slovo „top“ stojí před řídícím jménem „svetr“, a pokud bychom místo něj dosadili jiné přídavné jméno, například „nový svetr“, snadno uvidíme, že se toto jméno shoduje v rodě, čísle a pádě se jménem řídícím. Jde tedy o přívlastek shodný.
Poslední užití:
1.4.2025
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Skladba spisovné češtiny. Grepl – Karlík. 1986.
Jazykový zdroj:
Základní mluvnice českého jazyka. 2017. (platí od 2007)
Dotaz:
Vedlejší věta podmětná
Konkrétní dotaz:
Jaký je prosím druh vedlejší věty v souvětí „ten, kdo učí, musí mít trpělivost“ („ti, kdo učí, musejí mít trpělivost“). A jak by to bylo v případě, že by vedlejší věta byla uvozena zájmenem „který“, např. „ti, kteří učí, musejí mít trpělivost“ / „ty, které učí, musejí mít trpělivost“?
Klíčové slovo:
podmět; kdo; který
Odpověď:
Oba typy hodnotí většina mluvnic shodně jako vedlejší věty podmětné. Jde o věty od původu přívlastkové, ale odkazovací zájmeno, na němž závisí vedlejší věta (ten, ti, ty, ...), je zde významově vyprázdněné. Podmětová funkce vět se zájmenem „který“ je výsledkem elize podstatného jména: „Ti [lidé], kteří učí, musejí mít trpělivost.“
Poslední užití:
10.10.2022
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Novočeská skladba. Šmilauer. 1966. (platí od 1966)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 129
Jazykový zdroj:
Skladba spisovné češtiny. Grepl – Karlík. 1986.
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 238
Jazykový zdroj:
Základní mluvnice českého jazyka. 2017. (platí od 2007)
Dotaz:
Přísudek jmenný se sponou
Konkrétní dotaz:
Můžete mi poradit, co je přísudkem ve větě „Je to jeho živobytí“?
Klíčové slovo:
přísudek jmenný se sponou
Odpověď:
Ve větě „Je to jeho živobytí“ je základní skladební dvojice „to je živobytí“ a samotný přísudek pak „je živobytí“. Jde o přísudek jmenný se sponou, který se skládá z určitého tvaru sponového slovesa „být“ a podstatného jména.
Poslední užití:
24.1.2024
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Základní mluvnice českého jazyka. 2017. (platí od 2007)
Jazykový zdroj:
Skladba spisovné češtiny. Grepl – Karlík. 1986.
Graf užití odpovědi
Poprvé odpovězeno:
?
Naposledy odpovězeno:
?
* zobrazeny pouze záznamy, které jsou přístupné veřejnosti.