Dotaz:
Téma – réma (co dát na konec věty)
Konkrétní dotaz:
Zajímalo by mě, které z uvedených slovních spojení je správné, resp. nejlepší: Prohnal si 1) kulku hlavou, 2) hlavou kulku, 3) kulkou hlavu, 4) hlavu kulkou.
Klíčové slovo:
aktuální členění větné; valence
Odpověď:
Podíváme-li se na definici slovesa „prohnat“ ve Slovníku spisovné češtiny, dojdeme k závěru, že jsou všechny čtyři varianty správně – můžeme tedy prohnat jak menší těleso větším tělesem (proženeme kulku hlavou, tj. do hlavy vstřelíme kulku), tak větší těleso menším tělesem (proženeme hlavu kulkou, tj. způsobíme narušení hlavy, proniknutí kulky do ní):
1. způsobit pohyb něčeho skrz něco, prohnat kulku hlavou,
2. způsobit proniknutí něčeho něčím, prohnat hlavu kulkou.
Slovosled sloveso + předmět ve 4. pádě + určení místa v 7. pádě (prohnat něco někudy/něčím) je neutrální, je však možné ho v závislosti na kontextu obrátit i na prohnat hlavou kulku, prohnat kulkou hlavu.
Význam celého spojení se nemění, vyjadřuje však dva různé pohledy, odlišné stanovisko pozorovatele – jde o to, zda klade větší důraz na nástroj, nebo na předmět. Střídání nástroje a věci, na kterou nástroj působí, není v češtině ojedinělé, nejčastější bývá u sloves s předponou „pro-“, např. prorazit plech hřebíkem – prorazit hřebík plechem; prolít cedník vodou – prolít vodu cedníkem; prolít hrdlo pivem – prolít pivo hrdlem.
Této otázce byl věnován už i příspěvek Lad. Janského v prvním výběru Jazykového koutku Československého rozhlasu (1949).
Dotaz:
Jiné
Konkrétní dotaz:
V televizní sportovní ukázce jsem zaslechla zajímavou větu: „Hokejisté chtěli zopakovat výhru z před dva zápasy“. Je tato vazba správná? Dá se použít podobně i „z před tři zápasy“ apod?.
Klíčové slovo:
z před; dvě předložky za sebou
Odpověď:
Váš doklad je zajímavý především tím, že zdaleka není ojedinělý. Vyjádření sledu dějů nebo násobenosti událostí pomocí předložkového spojení z + před je v praxi doloženo řadou dokladů. Z internetových dokladů můžeme vyčíst dva základní rysy daného vyjádření.
(1) Doklady pocházejí převážně z textů, které zřejmě neprošly (odbornou) jazykovou korekturou, tj. z blogů, stránek zájmových klubů, z diskusních fór apod. Nutno přiznat, že menší množství dokladů se nachází i v textech oficiálnější povahy, např. v propagačních textech firem, v seriózněji založených internetových novinách apod. V každém případě lze tvrdit, že texty s vyššími kulturními ambicemi se podobnému vyjádření vyhýbají, tedy jinými slovy do plně spisovného projevu jej nelze doporučit.
(2) Není zcela ustálený pád číslovkového výrazu a podstatného jména, které následují po předložce „před“. Přesvědčivě zde dominuje druhý pád, odpovídající vazebnosti předložky „z“: „bude hájit vítězství 1:0 z před dvou týdnů“, „porovnat nynější výkon s koncertem z před dvou let“, „britský zástupce v soutěži Eurovize z před čtyř let“ apod. V daleko menší míře je zastoupen sedmý pád, daný naopak vazbou výrazu „před“: „občanská iniciativa z před třemi lety dospěla k zablokování prodeje pozemků“, „pomník motorkáře z před dvěma roky“, „taky dobrá příhoda z před čtrnácti dny“ apod. První pád číslovkového výrazu a podstatného jména je zcela okrajový: „už nebyla tak strhující jako v případě 240 z před devět let“.
Podle našeho názoru je uvedený typ spojení motivován vypuštěním podstatného jména, k němuž se vztahuje předložka z: „iniciativa z [doby] před třemi lety“, „příhoda z [období] před čtrnácti dny“ atd. Právě jen plné vyjádření patří do spisovného jazyka. Jak je vidět z výkladu bodě 2, vynecháme-li podstatné jméno doba/období, vazebnost obou předložek se začne křížit, a vazba jedné z předložek tak bývá potlačena, přičemž v praxi se evidentně dává přednost vazebnosti předložky „z“; patrně proto, že stojí na prvním místě, a tudíž v mysli mluvčího získává vrch. Navíc k vyjádření typu „příhoda z před čtrnácti dny“ je třeba další operace – mluvčí si musí uvědomit, že předložky „z“ a „před“ se vztahují každá k jinému větnému členu. Nejistota při volbě správného pádu pak ojediněle ústí i ve volbu základního tvaru, tj. prvního pádu.
Ačkoli je dané vyjádření výhodné svou úsporností, nelze ho považovat za bezvýhradně přijatelné a nelze rovněž doporučit tvoření analogických vazeb. Do neutrálního, plně spisovného jazyka patří spíše plná vyjádření s předložkami u příslušných podstatných jmen: „v období před dvěma zápasy“, popř. vyjádření jinou větnou strukturou: „stejnou formou, jakou prokázal před dvěma zápasy / v utkání (z) 12. května“.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Jsme v češtině doma. 2012. (platí od 2012)
Dotaz:
Tvar přídavného jména v přívlastku shodném v antepozici
Konkrétní dotaz:
V samoobsluze jsem našel krabici se sušenkami, na které bylo napsáno: „ZLATÉ“ (velkým písmem, centrováno) „ESÍČKA“ (menším písmem, pod hlavním nadpisem). Není to chyba? Nemělo by se psát spíše „Zlatá esíčka“? Nebo je slovo „Zlaté“ vnímáno jako název – podstatné jméno – a „esíčka“ je pouze podnadpis?
Klíčové slovo:
Zlaté Esíčka
Odpověď:
V případě spojení „Zlaté Esíčka“ u výrobku Opavia se střetávají dva principy – grafická jednotnost řady výrobků a jazyková správnost. Z jazykového hlediska jde o chybnou koncovku, protože název porušuje shodu zakončení mezi řídícím podstatným jménem (esíčka) a na něm závislým přídavným jménem (zlatá), které by mělo přejímat tvar jména, na němž závisí. Pro výrobce je však důležitá i grafická stránka: jednotné grafické řešení usnadňuje zákazníkům orientaci: Opavia vyrábí Zlaté oplatky, Zlaté Ruměnky, Zlaté Sušenky, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky apod. Z toho důvodu zřejmě i Zlaté Esíčka.
Slovo „Zlaté“ je tedy, jak se sám domníváte, jakýmsi označením řady výrobků Opavia a teprve potom následuje podnadpis, u nějž nemusí dojít ke shodě s názvem adjektivní povahy. K této hypotéze přispívá i fakt, že samotný výrobce na svých stránkách uvádí „podnadpisy“ , resp. názvy výrobků s velkými písmeny: Zlaté Esíčka, Zlaté Derby, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky, Zlaté Koka, Zlaté Ruměnky, Zlaté Polomáčené sušenky – na druhou stranu ale i Zlaté oplatky. Je možné, že celá řada výrobků začínala Zlatými oplatkami a logo Zlaté se pak stalo jakýmsi signálem, že daný výrobek náleží do této řady, a zůstalo neměnné po vzoru obchodní značky.
Dotaz:
Zápor
Konkrétní dotaz:
Nevím si rady s formulací věty, a proto prosím o radu, která varianta je vhodnější:
„Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž bylo zřejmé, jaké bude mít následky.“
„Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž by bylo zřejmé, jaké bude mít následky.“
Jde mi o podmiňovací způsob v takto koncipovaném souvětí. Je slůvko „by“ v takovém kontextu správné, nebo chybné?
Klíčové slovo:
aniž; aniž by
Odpověď:
O větách s výrazem „aniž“ se v lingvistických časopisech vedou diskuse již více než sto let. Prastará gramatická doporučení praví, že kondicionál je namístě tam, kde celá konstrukce má význam podmíněného děje, např. „nebyl bych přišel, aniž bych nepozdravil“, jinak je nutno užívat slovesa v tom čase a způsobu, v jakém je sloveso hlavní věty, např. „přišel, aniž pozdravil“. Toto doporučení vychází z respektu k historickému původu spojky, jde totiž o slučovací spojku „ani“ + zdůrazňovací „-ž“ (srov. např. totiž). „Odešel, aniž pozdravil“ tedy podle daného pravidla interpretujeme jako správné na pozadí slučovacího spojení odešel a ani nepozdravil. Silné pronikání kondicionálu, jehož jsme svědky v současné češtině, souvisí se slábnoucím povědomím o jejím původu a v důsledku toho změnou chápání spojky a jejím přechodem od souřadicí (např. „kmotr ho nezdržoval, aniž pozval“ /= ale ani/) k podřadicí (např. „odešel, aniž pozdravil“ /= bez toho, aby/).
Přístup současných základních příruček k větám s „aniž“ je poněkud obojaký. Zatímco Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let připouští konstrukce „aniž + kondicionál“ i ve větách bez významu podmíněného děje (tedy např. „připomínám, aniž bych chtěl radit“), novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994) uvádí důsledně pouze příklady, v nichž způsob a čas slovesa v hlavní větě odpovídá způsobu a času slovesa věty s „aniž“: „šel tam, aniž byl pozván“. O možnosti užít kondicionál se vůbec nezmiňuje.
Podle údajů v Českém národním korpusu je zřejmé, že v úzu kondicionál po spojce „aniž“ vítězí bez ohledu na tvar slovesa v sousedních větách. Dále se podle zběžného pohledu na korpusové výskyty dá konstatovat, že doklady, v nichž tvar slovesa hlavní věty koresponduje s tvarem slovesa ve větě s „aniž“, pocházejí v převážné většině z beletristických textů, z odborné a populárně naučné literatury, jsou tedy jakýmsi znakem vyššího stylu.
Lze tedy říci, že v současné češtině jsou podle autoritativních příruček přípustné obě varianty, v úzu ve větě s aniž vítězí tvar s kondicionálem, ve vyšším stylu se zachovává naopak způsob vycházející z povědomí o původu spojky.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Jsme v češtině doma. 2012. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 5.
Jazykový zdroj:
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 1994. (platí od 1994)
Dotaz:
Úprava odstavců
Konkrétní dotaz:
V ilustrované dětské knize nejsou odstavce zarovnány do bloku. Text obtéká okolo obrázků. Jak v rámci těchto odstavců používat přímou řeč? Musí být vždy na začátku odstavce, nebo se mohou repliky postav i střídat v rámci jednoho odstavce?
Klíčové slovo:
odstavec; přímá řeč
Odpověď:
Žádné explicitní doporučení ohledně členění přímé řeči do jednotlivých odstavců nám není známo. Střídání replik v rámci jednoho odstavce, které se týkají jednoho obrázku, považujeme ze možné.