Dotaz:
Konkrétní zásady pro stylizaci textu
Konkrétní dotaz:
Dcera dostala za úkol napsat zprávu. Napsala ji v budoucím čase, ovšem paní učitelka tvrdí, že zpráva musí být formulována v minulém čase, čas budoucí se prý používá pro oznámení. Opravdu je to tak?
Klíčové slovo:
zpráva; oznámení
Odpověď:
Současné vědecké příručky věnované stylistice explicitně neuvádějí u žánru zprávy, že nemůže být formulována v budoucím čase, ani to z výkladu nevyplývá, viz např. Současná stylistika (M. Čechová, M. Krčmová, E. Minářová, Praha 2008). Pouze následující výklad věnovaný oznámení, kde je uvedeno, že oznámení má „obdobné charakteristické rysy jako zpráva, ale seznamuje s událostí, která teprve proběhne“ (s. 265), nepřímo naznačuje, že se zpráva týká události, která již proběhla či probíhá. I to je však spíše otázka interpretace a pojetí, protože nelze za součást definice zprávy považovat výklad věnovaný oznámení. Pokud by informace o kategorii času byla zcela zásadní, považovali bychom za pravděpodobnější, že by byla uvedena přímo v odstavci věnovaném zprávě.
Oba útvary se výrazně neliší, většinou jsou také uváděny vedle sebe jako zpravodajské útvary příbuzné, se stejnou či podobnou funkcí. Rozdíl mezi nimi je tedy podle našeho názoru minimální, a proto se v běžné jazykové praxi hranice mezi oběma útvary stírají a za zprávu se považují v běžné, např. publicistické, praxi i informace o události, která teprve proběhne, viz např. informace o plánovaných pracovních cestách ústavních činitelů apod. V souvislosti s tímto rozvolněním je třeba také upozornit na rozdíl mezi terminologickým a neterminologickým užitím slova zpráva (např. informace o plánovaných budoucích událostech jako jedna ze zpráv ve zpravodajském pořadu) a na tzv. tiskové zprávy, které právě pod označením zpráva přinášejí často i informace o událostech, které mají teprve proběhnout.
Přestože jsme si vědomi, že ve školské praxi se rozlišování mezi oběma útvary dosud dodržuje, považujeme to spíše za formální záležitost danou lpěním na tradičním, formálním pojetí, které už však není příliš v souladu se současnou komunikační praxí. Vzhledem k minimálnímu rozdílu v obou útvarech bychom proto nepovažovali použití budoucího času za důvod, proč text nemůže být považován za zprávu.