Dotaz:
Výslovnost konkrétního slova (hláskového spojení, spojení slov atp.)
Konkrétní dotaz:
Jaká je správná výslovnost (dle současných pravidel i při vzniku dále uvedené skladby r. 1796) určitých tvarů slovesa být (např. jsme) a slovesa jít (např. jděme)? Konkrétně mi jde o vyslovování těchto sloves ve skladbě Česká mše vánoční „Hej mistře“ od Jakuba Jana Ryby. Zpívám totiž v pěveckém sboru a jeden kolega, bývalý rozhlasový redaktor, mne upozornil, že se správně nemá vyslovovat ve výše uvedených slovesech hláska [j]. Prý to po nich bylo v rozhlase velice důrazně vyžadováno. Já jsem se s takovýmto požadavkem na výslovnost dosud nesetkal. Mám gramofonovou desku s nahrávkou této vánoční skladby z r. 1966, kde [j] ve výše uvedených slovesech slyším.
Klíčové slovo:
určité tvary sloves být a jít; zpěv
Odpověď:
V hereckém i mediálním prostředí (a nejen tam) se podle našich zkušeností lze setkat s radikálními názory, že výskyt hlásky [j] je v určitých tvarech slovesa „být“ vždy naprosto nevhodný, či dokonce přímo „zakázaný“, případně zcela naopak že jakékoli zjednodušení je nepřípustné. Ani jeden z těchto přístupů nelze doporučit. Je-li tvar slovesa být součástí složeného tvaru nebo přísudku jmenného se sponou, připouštějí ortoepické příručky jak plnou (tj. se souhláskou j), tak i zjednodušenou výslovnost (tj. bez souhlásky j), např. byl [sem] i byl [jsem], pracovali [sme] i pracovali [jsme], kde [ste] byli i kde [jste] byli, všichni [sou] zdraví i všichni [jsou] zdraví. Zejména v pozici po souhlásce je plná výslovnost příručkami hodnocena jako zvlášť pečlivá. Výslovnost nezjednodušená je doporučena tehdy, pokud je tvar užit jako plnovýznamové sloveso v tzv. existenčním či lokalizačním významu (tehdy na něm bývá rovněž důraz) nebo stojí-li na začátku věty (např. možnosti tu [jsou], kde [jsi]?, [jste] to vy?). Není samozřejmě vhodné počáteční [j] jakkoli „vyrážet“ či jinak zdůrazňovat, a činit tak řeč nápadně hyperkorektní. Na druhou stranu si však lze často všimnout zcela přirozeného a „nenápadného“ výskytu této hlásky i ve spontánních (nečtených) promluvách, což posluchači obvykle vůbec neregistrují (a už vůbec to nevnímají jako něco negativního), navíc sám mluvčí obvykle netuší, zda [j] vyslovuje, či nikoli. Není proto žádný relevantní důvod ono [j] „zakazovat“, navíc leckdy zcela plošně, jak dodnes někteří (bohužel i učitelé, pracovníci v médiích aj.) prosazují.
Pokud jde o určité tvary slovesa „jít“, u něj ortoepické příručky explicitně uvádějí, že žádné zjednodušení není spisovné, měli bychom tedy vyslovovat výhradně [jdeme], [jdu] atp.
V době, kdy Rybova mše vznikla, ještě žádná výslovnostní kodifikace češtiny v dnešním slova smyslu neexistovala. Vzhledem k pochopitelné absenci jakýchkoli nahrávek z dané doby lze jen odhadovat, jak tehdejší zpěváci text realizovali, pravděpodobně to bylo stejně jako dnes značně individuální. Není však jakýkoli důvod se domnívat, že by v tomto ohledu byla výslovnostní norma pociťována v minulosti odlišně, než jak je tomu v současnosti.
Z našich zkušeností pak vyplývá, že současná výslovnost (nejen) v této skladbě není mezi interprety jednotná, některé sbory mají jasné pokyny (a to [j] jak vyslovovat, tak naopak vypouštět), jiné o potenciální nejednotnosti ani netuší. Vzhledem k povaze skladby, a zejména k významu a postavení daných výrazů (předpokládáme, že zde jde zejména o pasáž z Graduale, kdy sbor odpovídá basovému sólu „Jsme, jsme!“ a „Jděme!“) bychom doporučili počáteční [j] nevypouštět.
Poslední užití:
3.1.2023