Vyhledávání odpovědí

Oblast:
Kategorie dotazu:
Dotaz:
Klíčové slovo dotazu:
Konkrétní znění dotazu:
Odpověď nebo zvažovaná varianta:
Konkrétní případ dotazu či jeho odpověď/komentář:
Hledání odpovědí dle jejich základních údajů
Klíčové slovo dotazu konkrétně: Konkrétní vyhledávání hledá přesnou shodu, ale lze využít znak '%', který zastupuje libovolný počet libovolných znaků, a znak '_', který zastupuje jeden libovolný znak, např. lze použít "%ce" pro nalezení všech odpovědí, které používají klíčové slovo končící na "ce".
Odpověď nebo zvažovaná varianta konkrétně: Konkrétní vyhledávání hledá přesnou shodu, ale lze využít znak '%', který zastupuje libovolný počet libovolných znaků, a znak '_', který zastupuje jeden libovolný znak, např. lze použít "%věty%čárk%" pro nalezení všech odpovědí, které v textu odpovědi nebo zvažovaných variantách obsahují slova "věty" a "čárk" v tomto pořadí, přičemž mezi slovy může být libovolný počet libovolných znaků.
ID odpovědi:
ID zadejte buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Varianty:
Hledat v odpovědi:
Stav anotace:
Zkontrolováno odborníkem:
S detailní anotací:
Vytvoření od data:
Vytvoření do data:
ID klíčového slova:
ID související odpovědi:
Vyhledat
Zadejte ID odpovědi buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Hledání odpovědí dle jejich atributů
Jazykový zdroj:
Poprvé popsáno zde:
Poprvé popsáno v odpovědi s ID:
Vyhledat
Zadejte ID odpovědi buď jen číslem (např. 36), nebo číslem, které předchází znak '#' (např. #36).
Kdy poprvé popsáno, není-li v příručkách:
Kde popsáno:
Historie a změny popisu tohoto jevu:
Kam odkazujeme:
Hledání odpovědí dle jejich detailní anotace
Volba okna:
Volba tabulky: Nejprve zvolte okno.
Volba položky: Nejprve zvolte tabulku.
Volba hodnoty:
Zvolte pouze úroveň, kterou požadujete. Např.: volba položky bez vyplnění její hodnoty vyhledá všechny odpovědi, které používají v detailní anotaci danou položku s libovolnou hodnotou.
Možnosti řazení odpovědí
Způsob řazení:
Sloupec řazení:
Použitý filtr Detailní anotace: [Anotace textu] -> [Úprava písemností – 1. krok].
Použité řazení Řadit: Sestupně. Dle: Datum vložení do systému.


položek: 5, 10, 20,
strana:
strana: 1/139, položky: 1-10/1383
Stav:
#14965
Užití:
0 0 0
Dotaz: Různé
Konkrétní dotaz: Od kolika do kolika hodin by se mělo říkat „v noci“? Jinými slovy, kdy končí večer a začíná noc a kdy končí noc a začíná ráno?
Klíčové slovo: ráno; večer; noc; interpretace
Odpověď: Doklady z jazykových korpusů umožňují nahlédnout na běžná časová označení nikoli jako na fyzikální nebo astronomické skutečnosti, ale jako na jazykově a kulturně vymezené kategorie. Z fyzikálního či astronomického hlediska je noc doba mezi západem a východem Slunce, tj. od okamžiku, kdy horní okraj slunečního kotouče zmizí za obzor, do okamžiku, kdy se naopak horní okraj slunečního kotouče dostane přesně na ideální horizont. Abychom zjistili, jaký je jazykový obraz doby noci v češtině, udělali jsme sondu do korpusu SYN v14. Postupně jsme v něm pomocí sledu dotazů vyhledali spojení „v(e) X večer/večír“; „v(e) X ráno“ a „v(e) X v noci“, kde X odpovídalo slovům čtyři/čtyry/štyry/štyři, pět, šest, sed(u)m, (v)os(u)m, devět, deset, jedenáct, dvanáct, jednu, dvě a tři – např. v deset večer, ve tři ráno, v jedenáct v noci. Pokryli jsme tak rozsah cca od 15:00 do 12:00 následujícího kalendářního dne, kdy lze uvažovat o nejvčasnějším začátku večera (15:00–16:00) a nejpozdějším možném konci rána (12:00). Díky tomu jsme získali poměrně plastický obraz toho, jak uživatelé češtiny jednotlivé části dne ve svých projevech jazykově člení. (Analýzu by šlo jistě dále zjemnit, za X, tedy za místa označující čas, by šlo dosadit různé číselné formáty času – ve 2:00 ráno, v 18 večer; dalo by se pracovat i s necelými hodinami – v půl druhé ráno, ve tři čtvrtě na sedm večer atp.; za X by šlo doplnit slovo hodinu/hodiny – ve tři hodiny ráno atp., domníváme se však, že pro účely této odpovědi, je naznačený postup dostatečně přesný a vyvozené závěry jsou dobře podložené.) Označení večer se v jazykovém úzu (jak ho reprezentuje korpus SYN v 14) soustředí především do intervalu 18:00–22:00 hodin, s výrazným maximem kolem 20. hodiny. Hodiny před tímto intervalem (např. 17:00) jsou jako večer označovány jen zřídka, a spadají spíš stále do odpoledne. Naopak po 22. hodině už četnost označení večer rychle klesá a kolem půlnoci téměř mizí. Jazykový večer je tedy relativně kompaktní a jazykově stabilizovaný úsek dne mezi 18. a 22. hodinou. Spojení s označením v noci kulminují mezi 1:00–3:00, s vrcholem kolem 2. hodiny ráno. Mimo tento relativně úzký interval jejich frekvence rychle klesá. Zvlášť zajímavé je, že hodiny pozdního večera, např. 23:00, se v jazykovém úzu ještě dominantně nekonceptualizují jako noc, ale stále spíš jako (doznívající) večer. Noc se tak ukazuje jako relativně úzce vymezená část dne, soustředěná kolem jeho hluboké noční fáze – kdy spí jak ti, co uléhají pozdě, tak ti, co vstávají velmi brzy. Označení ráno je naopak časově „nejroztáhlejší“ a začíná – možná překvapivě – už velmi brzy. Nejvyšší frekvence vykazuje období 3:00–6:00, přičemž absolutní maximum připadá na 3. hodinu. Jazykově tedy ráno začíná výrazně před svítáním (kolem 4. hodiny ranní svítá v našich zeměpisných šířkách jen v relativně krátké části roku) a zřetelně převažuje nad označením noc už kolem 3. hodiny. Po 9.–10. hodině jeho frekvence rychle klesá a kolem poledne prakticky mizí. Vysvětlit to lze nejspíš tím, že v pozdějších ranních hodinách, kdy vstává většina lidí (tj. přibližně od 6 hodin dál), už není nutné explicitně signalizovat, že jde o ráno. Naopak v časných ranních hodinách, kdy je vstávání méně obvyklé (zhruba před 6. hodinou), je toto rozlišení důležité, aby nedocházelo k záměně brzkého vstávání s odpoledním šlofíkem. Řekneme-li „vstal jsem v sedm“, bude výchozí interpretací v 7 ráno; naproti tomu u výpovědi „vstal jsem ve dvě“ hrozí, že bude bez dalšího upřesnění významově dvojznačná: může jít o 2 ráno i o 2 odpoledne. Zvlášť zajímavé jsou přechody mezi jednotlivými kategoriemi. Hranice mezi večerem a nocí se v jazykovém úzu nachází přibližně mezi 22.–23. hodinou. Hranice mezi nocí a ránem nastává v jazykovém úzu výrazně dříve, přibližně mezi 2.–3. hodinou. To znamená, že zatímco přechod z večera do noci je poměrně pozdní, jazykový přechod z noci do rána naopak nastává překvapivě brzy. Jazykový obraz dne je tak asymetrický: noc tvoří relativně úzké období kolem „hluboké noci“, kdy spí skoro všichni, zatímco ráno je „roztaženo“ přes širší období a zabírá část hodin, které by se čistě technicky považovaly spíš za noc. Výsledky této sondy (vizte graf zde: https://ujc.cas.cz/wp-content/uploads/2026/03/Noc.jpeg) ukazují, že označení částí dne nejsou prostým odrazem přírodních cyklů, ale spíše stabilizovanými jazykovými kategoriemi. Ve svém průměru odrážejí cirkadiánní rytmy jednotlivých uživatelů češtiny. V češtině tak například považujeme za ráno i hluboké noční hodiny kolem 3:00, zatímco noc je vyhrazena především pro centrální interval hluboké noci. Jazykový obraz dne tedy příliš neodpovídá astronomickým hranicím dne a noci, ale ustálenému průměru komunikačních a jazykových vzorců.
Atributy odpovědi

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Stav:
#14962
Užití:
0 0 0
Dotaz: Různé
Konkrétní dotaz: V jednom z potravinových řetězců jsou vylepeny plakáty s reklamním sloganem „kupte 2, zaplaťte 1!“. Podle mě je to nesmysl, protože nejde něco koupit, a přitom za to nezaplatit. Souhlasíte se mnou?
Odpověď: S vaším dotazem bychom mohli být rychle hotovi. Podle českých výkladových slovníků (Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, Slovník spisovného jazyka českého) totiž koupit znamená ‚získat za peníze‘ a zaplatit ‚dát peníze za něj. hodnoty, věci, práci‘. Za druhý kus, ten, který je zadarmo, podle sloganu neplatíme (slogan říká: zaplaťte 1), zároveň ho ovšem kupujeme (slogan říká: kupte 2, tedy i ten první), což by podle slovníkové definice znamenalo, že za něj platíme. Slogan tedy na první pohled jako by říkal, že za něco dáme i nedáme peníze zároveň a sloveso koupit je v něm užito v rozporu se svým – slovníkovým – významem. Přesto slogan nezní nijak rozporně, je srozumitelný; dobře chápeme, jak celá akce při nakupování proběhne a kolik dané kusy budou stát. Jak to? Možná proto, že slovníkové definice sloves koupit a zaplatit nepostihují dokonale způsob jejich užívání a jejich význam podávají příliš obecně. Nejsou přímo nepřesné, ale vzhledem k různým situacím při nakupování a placení u pokladny či na internetu málo nuancované. Podívejme se na několik situačně-myšlenkových experimentů, které doloží, v čem je potíž. Kdyby někomu u pokladny řekli „jste dnes tisící zákazník, celý svůj nákup máte od nás zadarmo“, nebylo by možné říct, že onen šťastný zákazník všechno nabyté zboží koupil. Tuto situaci bychom nejspíš popsali tak, že za nákup nemusel platit, dostal ho zadarmo atp. (Věta „dnes jsem nakoupil za 0 korun“ by byla bez popisu toho, co se vlastně stalo, nesrozumitelná; navíc je to evidentně hra s jazykem, založená na kontrastu koupit a za 0.) Závěr: Při nakupování je třeba zaplatit, předat peníze – jinak to není nakupování. Dále si představme, že jdu s manželkou, dcerou, synem atp. nakupovat. Můj doprovod si něco vybere, a protože z toho mám radost, navrhnu, že to zaplatím. Když se tím pak někomu dalšímu chci pochlubit a řeknu např. „manželka si včera koupila nové kolo“, může manželka dodat a upřesnit: „ale zaplatil ho můj manžel“. Závěr: Když někdo něco koupil, neznamená to, že to i zaplatil. Ten, kdo (si) danou věc koupil, se nemusí krýt s tím, kdo ji zaplatil (srov. např. „Musím koupit benzín, zaplatíš to teď ty, prosím?“). Nakonec si představme následující situaci. Parta kamarádů je na výletě. Potřebují se občerstvit a narazí na samoobsluhu. Většině se dovnitř na nákup nechce, a tak se dva z nich nabídnou, že něco vyberou a nakoupí občerstvení pro všechny. Když jsou na řadě u pokladny, zazvoní tomu, který se chystal předat u pokladny peníze, najednou telefon, je to důležitý hovor, a tak se omluví, strčí peníze svému kamarádovi do ruky a poprosí ho, aby je u poklady předal on – a to se i stane. Když oba nakupující vyjdou ven, zeptají se čekající kamarádi, kolik nákup stál a kdo ho zaplatil, aby mu mohli za sebe dát poměrnou částku. Na základě slovníkové definice jde říct, že nákup zaplatili oba, protože oba ‚dali peníze za nějaké věci‘ – první je pře-dal, druhý je dal ze svého. Je jasné, že poměrnou částku za nákup má dostat ten, čí byly peníze, ne ten, který je „jen“ předal. Podobná je situace, když pošlu dceru nebo syna na nákup pro zapomenutou věc a dám jim svou dvousetkorunu; u pokladny platí někdo z dětí, ale peníze ze svého dávám já, peníze jsou moje, ne dětí. A totéž ilustruje situace, když dám v restauraci manželce tisícikorunu a poprosím ji, aby zaplatila za oběd, protože jdu např. přistavit auto nebo si potřebuju nutně odskočit. Věta „zaplatíš to?“ znamená v různých kontextech různé věci. Doplněna o pokračování „mám plné ruce, vytáhni mi prosím tě z peněženky v kapse pětistovku a zaplať to“ odkazuje k uskutečnění transakce, zatímco doplněná o „já už nemám s sebou asi dost peněz“ odkazuje k tomu, kdo nákup financuje. Závěr: Zaplatit může znamenat jak předat při placení peníze, tak nákup financovat, zaplatit ho ze svého. Slogan „kupte 2, zaplaťte 1!“ je pak dalším specifickým případem tohoto typu. Jde-li např. o láhev vína za 100 Kč, čistě logicky (a jak nám sugeruje slogan) by se dalo říct, že první láhev kupujeme za 100 Kč a druhou za 0 Kč, což by mělo blokovat možnost použít ve sloganu slovo koupit. Stejně tak by se ale dalo říct, že v případě koupě dvou láhví najednou stojí první 50 Kč a druhá také 50 Kč, když za dvě láhve zaplatíme 100 Kč. Situace se tedy dá pojímat různě. Její logickou strukturu nejspíš vnímáme tak, že kupujeme dvojici lahví (dvojice tvoří jednotku) za cenu, kterou by jindy stála jen jedna z nich. Důkazem by mohl být obvyklejší reklamní slogan se stejným významem: „Dva za cenu jednoho!“ Ať už je poslední tvrzení pravdivé, nebo ne, důležité je, že existují taková pojetí logické struktury celé situace, v nichž se platí za obě láhve, čímž se otevírá možnost použít v daném sloganu a kontextu sloveso koupit. Druhá láhev vždycky něco stojí, její cena jen byla snížena (prodává se v rámci dvojice, za cenu, která je určena pro tuto dvojici, odpovídá-li cena za dvojici původní ceně jedné lahve, je každá láhev z dvojice zlevněna na polovinu; prodává se za 50 % své původní ceny). Reklamní slogan nám pak toto de facto zlevnění na polovinu podává tak, že za jednu láhev neplatíme nic, máme ji zadarmo, což je z hlediska marketingu, přiznejme, asi šikovný tah. V logické struktuře celé situace však láhev zadarmo není, resp. být nutně nemusí (dvě láhve tvoří jednotku, platíme za jednotku čili za obě láhve); na povrchu, jazykově je ovšem situace ztvárněna tak, jako by druhá láhev byla zadarmo (druhou láhev koupíme, ale nezaplatíme). Odtud nejspíš váš dotaz. Stále tedy platí, že bez peněz nic nekoupíme, jen je to s nakupováním a placením složité – už jen z lingvistického, významového hlediska. Budoucí slovníkové definice by tyto nuance měly zohlednit, být diferencovanější.
Atributy odpovědi

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Stav:
#14959
Užití:
0 0 0
Dotaz: Hodnocení formulace
Konkrétní dotaz: Ve slovní matematické úloze jsme měli větu „Mnohoúhelník je opsán kružnici“. Lze z ní jednoznačně určit, co je uvnitř a co je vně? Sedmdesát procent studentů totiž mělo kružnici kolem mnohoúhelníku. A naši češtináři se neshodnou, jestli je to formulace jen nezvyklá, ale jednoznačná, nebo jestli je špatně postavená, protože sloveso opsat se může pojit se 7., ale ne se 3. pádem.
Klíčové slovo: interpretace
Odpověď: Dáváme za pravdu té skupině vašich češtinářů, kteří větu „Mnohoúhelník je opsán kružnici“ považují za nezvyklou, ale jednoznačnou. Uvedené vyjádření má týž význam jako věta „Kružnice je vepsaná (do) mnohoúhelníku“. Ta je i srozumitelnější a v úzu pravděpodobně mnohem frekventovanější – termíny „kružnice opsaná“ a „kružnice vepsaná“ tvoří v geometrii velmi běžnou terminologickou dvojici (na rozdíl od spojení „opsaný mnohoúhelník“ či „vepsaný mnohoúhelník“). Proto se nedivíme, že se většina studentů nechala zmást – nejspíš vinou čtení nikoliv pozorného, nýbrž běžného, letmého, zasazujícího čtenou větu do už existujících zkušeností s jazykem a jeho užíváním. Proč se to mohlo stát? Vazba „opsat něčemu něco“, tedy se dvěma předměty ve 3. a 4. pádě, jíž by odpovídalo převedení sporné věty do infinitivní verze v činném rodu „opsat [komu/čemu] kružnici [koho/co] mnohoúhelník“, je na jedné straně možná a zcela gramatická, ale na druhé straně zároveň neobvyklá, málo užívaná. Valenční slovníky ji nezachycují (Vallex 4.5 uvádí jen doplnění ve 4. a 7. pádě), jen Slovník spisovné češtiny uvádí příklad „opsat [komu/čemu] čtverci [koho/co] kružnici“ s vysvětlením ‚narýsovat tak, aby [kružnice] procházela všemi jeho [čtverce] vrcholy‘. Předpona o- podle Slovníku afixů užívaných v češtině přidává k významu základového slovesa vztah děje k povrchu/vnějšku předmětu, přičemž v našem typu případů se tento vztah dále významově zpřesňuje jako ‚provést děj kolem dokola nebo po obou stranách něčeho‘. Podobná slovesa s předponou o- typicky vyžadují (ve shodě s Vallexem 4.5) doplnění ve 4. a 7. pádě – např. „obložit chleba sýrem“, „omotat balík motouzem“, „opříst důvody tajemstvím“, „okopat brambory motykou“, „ověsit stromek řetězy“. Ve 3. pádě se u nich vyskytuje snad jen výraz označující někoho, kdo má z výsledku prospěch. Převažující valenční rámec se 4. a 7. pádem tedy nahrává spíš konstrukci „[někdo] opsal [co] kružnici [čím] mnohoúhelníkem“. V trpném rodě se pak kružnice posouvá ze 4. do 1. pádu: „Kružnice je opsána mnohoúhelníkem.“ To je ovšem opačná perspektiva, než jakou představuje zadaná věta „Mnohoúhelník je opsán kružnici“ – v zadání se postupuje z okraje ke středu, běžnější je však u podobných sloves nejdřív zmínit střed a až pak říct něco o jeho okolí. Navíc v původní formulaci je vztah mezi podmětem a předmětem vyjádřený pouhým bezpředložkovým pádem dost málo zřetelný – lepší možností by tedy bylo užití předložek, např. „Mnohoúhelník je opsán kolem kružnice“. Jelikož je tedy ve větě „Mnohoúhelník je opsán kružnici“ vztah mezi členy málo očividný, užitá vazba není obvyklá a té obvyklejší odpovídá téměř stejné znění, odlišné jen v délce poslední samohlásky, máme za zcela pochopitelné, že mnoho čtenářů pochopilo význam věty opačně.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Vallex 3.0. Lopatková a kolektiv. 2016.
Upřesnění příručky, časopisu apod.: verze 4.5
Jazykový zdroj: Kdo se zeptá, ten se dozví. Martin Beneš, Hana Mžourková. 2024.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Stav:
#14831
Užití:
1 1 0
Dotaz: Přivlastňování podmětu
Konkrétní dotaz: Nevíme si rady s přivlastňovacím zájmenem. Má být v titulku článku „Akumulátorové pily: jak vybrat tu správnou do … dílny“ místo tří teček „své“, nebo „vaší“?
Klíčové slovo: svůj; váš
Odpověď: Základní pravidlo je prosté: Přivlastňuje-li se podmětu (původci děje), užíváme zájmeno „svůj“. Jenže věta (ve zjednodušeném znění) „Jak vybrat tu správnou pilu do … dílny“ žádný podmět nemá. Dokonce nemá ani přísudek, takže to vůbec plná věta není. Budeme-li chápat tuto konstrukci jako eliptickou, můžeme ji doplnit do hypotetické plné podoby. Představitelných doplnění může být celá řada, ale je rozumné doplňovat ne o cokoliv, nýbrž jen o to, co je očekávatelné, tedy např. takto: 1. „[Radíme,] jak vybrat tu správnou pilu do … dílny“ 2. „[Doporučujeme vám,] jak [máte] vybrat tu správnou pilu do … dílny“ První varianta sice má podmět (nevyjádřené „my“), ale ten není totožný s oprávněně předpokládaným původcem děje (vybírání) v následující infinitivní polovětné konstrukci – my radíme, vy vybíráte. Dílna by tedy měla být „vaše“. Druhá varianta je z našeho hlediska zjevně odlišná, protože způsobové sloveso „mít“ v určitém tvaru zakládá nejen přísudek, ale i s ním spojený podmět druhé části hypotetického souvětí (opět nevyjádřený, tentokrát však „vy“). S ním je pak možné propojit zvratné přivlastňovací zájmeno, vybírali byste tedy pilu „do své dílny“. Náhled skrze elipsu nám pomůže porozumět stavbě celé konstrukce, ale nezmění nic na tom, že zvratné přivlastňovací zájmeno „svůj“ se pojí s podmětem (původcem děje). Někdo tu pilu samozřejmě vybírat bude, jenže v uvedené konstrukci není jazykově ztvárněn. Povrchově tedy není s kým propojit referenci zvratného přivlastňovacího zájmena „svůj“. Proto je v takovéto konstrukci podle soudobého popisu pravidel konkurence zájmen „svůj“ a „váš“ ve spisovné češtině třeba užít to, které nevyžaduje propojení s dalším jazykově realizovaným členem, tj. zájmeno „váš“. Dodejme však, že tato konstrukce je z probíraného hlediska velmi okrajová a lze předpokládat, že si v ní málokterý čtenář bude oprávněně jistý. S ohledem na riziko rozporu s očekávánou formulací při čtení u značného množství čtenářů je nejrozumnější doporučení neužít vůbec žádné zájmeno. Konstrukce se bez něj obejde a vyhneme se pravděpodobné situaci, kdy bude mít část čtenářů dojem, že čte chybně utvořenou konstrukci. „Jak vybrat tu správnou pilu do dílny“ je tedy vůbec nejlepší řešení.
Poslední užití: 5.11.2020
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Konkurence přivlastňovacích zájmen

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Syntax
Kategorie: Valence
Stav:
#14830
Užití:
1 1 0
Dotaz: Valence sloves – předložková spojení
Konkrétní dotaz: Setkala jsem se s názorem, že vyjádření typu „pocházím od Uherského Hradiště“ není spisovné, protože je v něm špatně užitá předložka. Je to tak?
Klíčové slovo: pocházet
Odpověď: Užití předložky „od“ při sdělování místa původu je zcela v pořádku. Spojení slovesa „pocházet“ s danou předložkou zachycuje například Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení (2005) či online valenční slovník Vallex (verze 4.5), o jeho aktuálním užívání pak vypovídají výskyty v Českém národním korpusu (syn v12): „manželka pocházela od Prahy“; „rodiče otce pocházejí od Olomouce, ze Slatinek“; „pocházel od Plzně, ze Zbůchu“. Poslední dva příklady naznačují a výkladové slovníky češtiny (Příruční slovník jazyka českého, Slovník spisovného jazyka českého i Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost) potvrzují, že ve spojení s názvem obce nese předložka „od“ význam ‚z okolí‘. Pokud nám tedy někdo sdělí, že pochází „od Uherského Hradiště“, pravděpodobně pochází z některé z okolních vesnic či z některého z (menších) okolních měst. Totéž lze vyjádřit spojením slovesa „být“ s danou předložkou: „je od Uherského Hradiště“. Obdobně mohou fungovat i jiná vyjádření, např.: „dobrý den, tady posluchač od Tábora“. Slovníky zachycující užití předložky „od“ ve výše popsaném významu ho nedoprovázejí žádným stylovým kvalifikátorem, jedná se tedy o neutrální a zcela spisovný jazykový prostředek.
Poslední užití: 28.2.2024
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Slovník slovesných, substantivních a adjektivních vazeb a spojení. 2005. (platí od 2005)
Jazykový zdroj: Vallex 3.0. Lopatková a kolektiv. 2016.
Jazykový zdroj: Český národní korpus.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Syntax
Kategorie: Valence
Stav:
#14829
Užití:
1 1 0
Dotaz: Valence ostatní
Konkrétní dotaz: Rád bych se zeptal na hodnocení slovního spojení „za mě“, které má význam ‚dle mého názoru‘, např. „za mě je to v pořádku“. Je tato předložková vazba spisovná?
Klíčové slovo: za mě
Odpověď: Uvedenou předložkovou vazbu v uvedeném významu nezachycuje žádný výkladový slovník českého jazyka. V korpusu SYN v11 se nejčastěji vyskytuje právě ve spojení „za mě je to ...“. Po vyhledání spojení „za mě je to“ v uvedeném korpusu a následném vyfiltrování, v jakých textech se vyskytuje, zjistíme, že ve starších textech není doloženo téměř vůbec, naopak s novějšími texty jeho frekvence stoupá. Navíc je doloženo téměř výhradně jen v publicistických textech. To nás vede k tomu, že se zřejmě jedná o novodobý publicismus. Dodejme, že toto spojení má ustálený charakter, jiná zájmena s výjimkou zájmena „my“ („za nás je to“) se zde obvykle nevyskytují. Tuto předložkovou vazbu nepovažujeme za plně spisovnou a mimo publicistické a neformální kontexty bude u jazykových uživatelů s velkou pravděpodobností vzbuzovat negativní pozornost. V plně spisovných textech doporučujeme její nahrazení jinými předložkovými vazbami, např. „pro mě, podle mě, kvůli mně“, příp. opisem „dle mého názoru“ – vhodnost uvedených spojení se může lišit dle kontextu.
Poslední užití: 8.6.2023
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Český národní korpus.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Stav:
#14828
Užití:
1 1 0
Dotaz: Anakolut
Konkrétní dotaz: Mám větu „Připravujeme zcela nový program, který chceme, aby vás bavil“. Ta věta mi nezní, ale nevím proč.
Klíčové slovo: program; který; podmět
Odpověď: Souvětí „Připravujeme zcela nový program, který chceme, aby vás bavil“ obsahuje anakolut, tedy odchylku od očekávané struktury, porušení syntaktického vztahu uvnitř souvětí. Takový jev se častěji objevuje v neformálním mluveném diskurzu, v němž je s ohledem na omezenost pracovní paměti snadné ztratit výpovědní perspektivu – zjednodušeně řečeno nedokončit větu tak, jak začala. V psaném textu, který umožňuje pozorné nebo opakované čtení, je anakolut potenciálně rušivější, což dokládá i to, že jste se nad takovouto formulací pozastavila. Jádro problému spočívá mezi slovy „který“ a „chceme“. Souvětí totiž obsahuje dvě různé linie: 1. připravujeme program, který [vás má bavit]; 2. chceme, aby vás [program] bavil. Takto samostatně je jedna i druhá věta syntakticky v pořádku, ale aby každý jednotlivý syntaktický vztah celku byl v souladu s pravděpodobnými očekáváními a představami uživatelů češtiny o gramatičnosti, je potřeba spojit je dohromady jinak. Vztažné zájmeno který je tu ve tvaru, „který“ odpovídá buď 1., nebo 4. pádu. Pokud by to byl 1. pád, následující větu by to syntakticky tvarovalo tak, že je to program, kdo něco „dělá“, takže i sloveso by muselo být ve 3. osobě jednotného čísla. Jenže „chceme“ je tvar pro 1. osobu čísla množného. Pokud by to byl 4. pád, znamenalo by to, že zájmeno „který“ obsazuje pozici předmětu slovesa „chtít“ – tutéž pozici však zaujímá i vedlejší věta uvozená spojkou „aby“, přestože sloveso „chtít“ má v češtině takovou valenční pozici jen jednu. Obě interpretace tedy obsahují odchylku od očekávané struktury, porušený syntaktický vztah, jenž je jádrem rušivosti a snížené přijatelnosti souvětí. Možností, jak ho reformulovat, se nabízí několik: 1. „Připravujeme zcela nový program, po kterém / od kterého chceme, aby vás bavil“ (ponechává se „chceme, aby“ a upravuje se „který“). 2. „Připravujeme zcela nový program, který vás snad/doufejme bude bavit“ (ponechává se „který“ a upravuje se „chceme, aby“). 3. „Připravujeme zcela nový program a chceme, aby vás bavil“ (přívlastková vedlejší věta se upravuje na hlavní, předmětná vedlejší věta zůstává). Každá z těchto reformulací odstraňuje popsaný gramatický problém a snaží se v ničem dalším neodchylovat od původní formulace, ale netvrdíme, že je každá zcela ideálně přijatelná s ohledem na stylovou obratnost. Odhadujeme, že druhá z nich je v tomto smyslu lepší než první a třetí přinejmenším stejně dobrá jako druhá. Chcete-li tedy zmírnit riziko, že se někdo při čtení souvětí podobně jako vy zarazí a začne spíš než nad tím, co chcete sdělit, přemýšlet, jak to sdělujete, doporučujeme anakolut odstranit ve stylu druhé či třetí načrtnuté reformulace.
Poslední užití: 23.6.2022
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Příruční mluvnice češtiny. 1995. (platí od 1995)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: 752

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Syntax
Kategorie: Valence
Stav:
#14827
Užití:
1 1 0
Dotaz: Valence podstatných jmen – konkurence předložkového a bezpředložkového spojení
Konkrétní dotaz: Může se použít formulace „nulová tolerance proti blechám a klíšťatům“, nebo by mělo být spíš „nulová tolerance blech a klíšťat“?
Klíčové slovo: tolerance
Odpověď: Konstrukce „nulová tolerance proti blechám a klíšťatům“ je sice významově srozumitelná, ale formálně problematická. Jako základní způsob vyjádření doporučujeme bezpředložkový 2. pád, tedy „nulová tolerance blech a klíšťat“. Právě neshodný přívlastek v 2. pádě ve spojení s podstatným jménem je totiž v češtině pravidelným protějškem předmětu slovesa ve 4. pádě, což je i případ dvojice výrazových konkurentů „tolerance něčeho – tolerovat něco“. Vztah podstatného jména „tolerance“ a jeho doplnění samozřejmě může být vyjádřen i předložkou. Taková formulace je proti bezpředložkovému 2. pádu explicitnější – má tu výhodu, že nepřipouští interpretaci fráze „nulová tolerance blech a klíšťat“ jako ‚blechy a klíšťata netolerují [něco]‘. Nejčastěji se podle dat z Českého národního korpusu používají předložky „k“ a „vůči“, znatelně méně „na“, ostatní jsou zcela okrajové („pro“, „ohledně“ nebo právě „proti“). Užití předložky „proti“ ve zmiňované formulaci je dost možná ovlivněno významem přívlastku „nulový“. Slovní spojení „nulová tolerance“ totiž znamená ‚žádnou toleranci, netoleranci‘, negativní postoj k něčemu, tedy vlastně postoj proti něčemu. Zároveň se nabízí vykládat to jako kontaminaci slovesnými vazbami jako „bojovat proti něčemu“ nebo „chránit (něco) proti něčemu“. V téměř šestimiliardovém korpusu SYN v10 je jen 62 relevantních výskytů spojení „tolerance proti“. Jedna třetina z nich je v textech odborné povahy ve významu popsaném Slovníkem spisovného jazyka českého jako ‚schopnost organismu snášet určité látky‘ – např. „vykazuje vysokou toleranci proti klasovým fuzáriím“, „rezistence a tolerance proti viru žloutenky vodnice“ apod. Více než třetinu pak tvoří právě (obvykle žurnalistická) užití sousloví „nulová tolerance“ (proti nenávisti, násilí, rasismu, homofobii aj.). Ale i po slovním spojení „nulová tolerance“ je v korpusových textech mnohem častější podstatné jméno ve druhém pádě, a když už se vyskytuje předložka, tak spíš „vůči“ nebo „pro“. Z řečeného vyplývá, že formulace s předložkou „proti“ je sice srozumitelná, ale při jejím užití je třeba počítat s tím, že na některé uživatele může působit chybně (s ohledem na vazebnou kontaminaci) nebo neobvykle, a tedy nikoliv neutrálně přijatelně.
Poslední užití: 17.2.2022
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Český národní korpus.

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Oblast: Syntax
Kategorie: Shoda dvou jmen
Stav:
#14825
Užití:
1 1 0
Dotaz: Tvar zájmena – ostatní
Konkrétní dotaz: Když někdo mává rukama, tak mává „jima“, nebo „jimi“?
Klíčové slovo: ruce; jimi; jima
Odpověď: Pokud víme, o shodě zájmena s podstatným jménem (resp. odkazování zájmenem na podstatné jméno), které má množném čísle koncovky pocházející z někdejšího dvojného čísla (ruce, nohy, oči, uši), lingvistická literatura nic neříká. V Novém encyklopedickém slovníku češtiny se pouze píše, že „adj[ektiva] a zájmena mají jako shodné přívlastky jmen se sufixem -ma rovněž tvary na -ma“. Ve větě, která by mohla znít např. „Hana zvedla ruce a mávala jimi/a“, sice nejde o shodný přívlastek, přesto se u zájmena gramatická shoda v čísle – buď plurálová, nebo zjednodušeně řečeno duálová – předpokládá. Substituční test ukazuje, že pokud změníme jen číslo klíčového podstatného jména, pak v konstrukci „Hana zvedla ruku a mávala jí“ zájmeno v druhé větě bude mít jednoznačně tvar, který vyjadřuje shodu s podstatným jménem „ruka“ pomocí ženského rodu a právě jednotného čísla, ovšem ne 4. pádu, protože pád je tu určen vazbou slovesa „mávat“. Pohled do praxe naznačuje, že mnohem častější je v takových případech zájmeno s koncovkou množného čísla. V téměř pětimiliardovém korpusu SYN v10 jsme našli pouhé čtyři relevantní spisovně užité výskyty podstatného jména „ruce“ následovaného k němu odkazujícím zájmenem v duálovém tvaru „jima“ (hledání jsme omezili na rozsah jedné věty či souvětí, tj. od velkého písmena na začátku k tečce na konci) – např. „vezme mě za ruce, trhne jima a už stojím“; „sevřu obě ruce v pěst a škubnu jima od sebe“. Naproti tomu analogických případů s plurálovým tvarem „jimi“ je zhruba stokrát víc (celkem 625, z nich ovšem řada irelevantních – prošli jsme 100 náhodných případů a identifikovali v nich 66 relevantních, což by přepočteno na celek činilo 416 výskytů). Odhadujeme, že míra přijatelnosti duálové, nebo plurálové shody souvisí se vzdáleností obou členů (v případě shody přes hranici vět nejspíš i s výrazností této hranice, tj. může být rozdíl např. mezi čárkou a tečkou). Čím bližší si členy jsou, tím větší by mohla být tendence k obecně okrajové duálové shodě (tedy k tvaru „jima“), čím vzdálenější, tím preferovanější bude množné číslo (tedy tvar „jimi“). Nevylučujeme tedy ani jednu z obou možností, za přijatelné považujeme „Hana zvedla ruce a mávala jimi“ i „… mávala jima“.
Poslední užití: 13.6.2025
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Český národní korpus.
Jazykový zdroj: Nový encyklopedický slovník češtiny online. Karlík – Nekula – Pleskalová. 2012–2018. (platí od 2012)

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
Stav:
#14824
Užití:
1 1 0
Dotaz: Návaznost vět a větných členů
Konkrétní dotaz: Když použiju „jednak“ jako spojku, musí to být vždycky v kombinaci s druhým „jednak“, nebo může být v druhé části věty něco jiného? Je v pořádku napsat třeba „jednak něco, ale také něco“?
Klíčové slovo: jednak
Odpověď: „Jednak“ je původně příslovce, ale v současné češtině se vyskytuje prakticky výhradně jako součást tzv. dvojitého (či zdvojeného) spojovacího výrazu. Dosavadní gramatické příručky počítají pro takovou funkci pouze s opakováním téhož výrazu, tzn. že po prvním „jednak“ následuje druhé „jednak“. Reálné užívání jazyka tak jednoznačné není. Analýzy mluvených dialogů ukazují, že druhý člen spojovacího výrazu bývá vyjádřen jiným výrazem než „jednak“, a to dokonce většinou. Veřejně publikované psané texty jsou v tomto ohledu konzervativnější, ale i v nich druhému „jednak“ silně konkurují jiné výrazy. Poměr párového „jednak“ proti struktuře „jednak + x“ je velmi vyrovnaný. V žánrově vyvážených korpusech současné češtiny (s podílem beletrie a odborné literatury) je mírně častější párové „jednak“, ale tam, kde je více publicistiky nebo textů ze sociálních sítí a diskusních fór, se mírně častěji používá „jednak“ následované jiným výrazem. Např. v korpusu SYN2005 převažuje párové „jednak“ nad strukturou „jednak + x“ v poměru 1,67 : 1 (případně 1,47 : 1, pokud použijeme citlivější výpočet mírnící vliv několika málo textů s mnoha výskyty téže podoby); v podobně složeném, ale novějším korpusu SYN2020 je poměr zhruba 1 : 1; v korpusu ONLINE_ARCHIVE obsahujícím online zpravodajství a příspěvky na sociálních sítích a internetových diskusích a fórech je to 0,45 : 1 ve prospěch nepárového „jednak“. Zdá se tedy, že dvojitý spojovací výraz obsahující „jednak“ prochází vývojem – oslabuje se závaznost druhého „jednak“ ve prospěch významově odstíněnějších výrazů, a to jednak v závislosti na čase, jednak s ohledem na míru očekávané spisovnosti. Sonda do užívání nepárového „jednak“ odhaluje pestrou variabilitu druhé části spojovacího výrazu. Pomocí čárky nebo spojek „a“ či „ale“ bývají připojeny např. výrazy „taky/také, rovněž, současně, zároveň, dále, i, hlavně, pak, navíc, za druhé“. Na základě analýzy úzu můžeme říct, že užití párového „jednak“ je komunikačně bezpečná varianta, neboť u ní není důvod předpokládat vyrušení čtenáře. Pokud chce pisatel použít strukturu „jednak + x“, doporučujeme zvážit povahu textu – čím méně formální, oficiální apod., tím spíš se lze domnívat, že v něm bude takovýto vícečlenný spojovací výraz přijatelný.
Poslední užití: 10.6.2021
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj: Český národní korpus.
Jazykový zdroj: Internetová jazyková příručka. (platí od 2008)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: Psaní čárky ve větě jednoduché, sekce 3 – Větné členy spojené dvojitými spojovacími výrazy (ani – ani, buď – nebo, jednak – jednak apod.)
Jazykový zdroj: Pravidla českého pravopisu - akademická, Academia. 1994. (platí od 1993)
Upřesnění příručky, časopisu apod.: § 120, 123

Graf užití odpovědi

Poprvé odpovězeno: ? Naposledy odpovězeno: ?
* zobrazeny pouze záznamy, které jsou přístupné veřejnosti.