Dotaz:
Téma – réma (co dát na konec věty)
Konkrétní dotaz:
Zajímalo by mě, které z uvedených slovních spojení je správné, resp. nejlepší: Prohnal si 1) kulku hlavou, 2) hlavou kulku, 3) kulkou hlavu, 4) hlavu kulkou.
Klíčové slovo:
aktuální členění větné; valence
Odpověď:
Podíváme-li se na definici slovesa „prohnat“ ve Slovníku spisovné češtiny, dojdeme k závěru, že jsou všechny čtyři varianty správně – můžeme tedy prohnat jak menší těleso větším tělesem (proženeme kulku hlavou, tj. do hlavy vstřelíme kulku), tak větší těleso menším tělesem (proženeme hlavu kulkou, tj. způsobíme narušení hlavy, proniknutí kulky do ní):
1. způsobit pohyb něčeho skrz něco, prohnat kulku hlavou,
2. způsobit proniknutí něčeho něčím, prohnat hlavu kulkou.
Slovosled sloveso + předmět ve 4. pádě + určení místa v 7. pádě (prohnat něco někudy/něčím) je neutrální, je však možné ho v závislosti na kontextu obrátit i na prohnat hlavou kulku, prohnat kulkou hlavu.
Význam celého spojení se nemění, vyjadřuje však dva různé pohledy, odlišné stanovisko pozorovatele – jde o to, zda klade větší důraz na nástroj, nebo na předmět. Střídání nástroje a věci, na kterou nástroj působí, není v češtině ojedinělé, nejčastější bývá u sloves s předponou „pro-“, např. prorazit plech hřebíkem – prorazit hřebík plechem; prolít cedník vodou – prolít vodu cedníkem; prolít hrdlo pivem – prolít pivo hrdlem.
Této otázce byl věnován už i příspěvek Lad. Janského v prvním výběru Jazykového koutku Československého rozhlasu (1949).
Dotaz:
Jiné
Konkrétní dotaz:
V televizní sportovní ukázce jsem zaslechla zajímavou větu: „Hokejisté chtěli zopakovat výhru z před dva zápasy“. Je tato vazba správná? Dá se použít podobně i „z před tři zápasy“ apod?.
Klíčové slovo:
z před; dvě předložky za sebou
Odpověď:
Váš doklad je zajímavý především tím, že zdaleka není ojedinělý. Vyjádření sledu dějů nebo násobenosti událostí pomocí předložkového spojení z + před je v praxi doloženo řadou dokladů. Z internetových dokladů můžeme vyčíst dva základní rysy daného vyjádření.
(1) Doklady pocházejí převážně z textů, které zřejmě neprošly (odbornou) jazykovou korekturou, tj. z blogů, stránek zájmových klubů, z diskusních fór apod. Nutno přiznat, že menší množství dokladů se nachází i v textech oficiálnější povahy, např. v propagačních textech firem, v seriózněji založených internetových novinách apod. V každém případě lze tvrdit, že texty s vyššími kulturními ambicemi se podobnému vyjádření vyhýbají, tedy jinými slovy do plně spisovného projevu jej nelze doporučit.
(2) Není zcela ustálený pád číslovkového výrazu a podstatného jména, které následují po předložce „před“. Přesvědčivě zde dominuje druhý pád, odpovídající vazebnosti předložky „z“: „bude hájit vítězství 1:0 z před dvou týdnů“, „porovnat nynější výkon s koncertem z před dvou let“, „britský zástupce v soutěži Eurovize z před čtyř let“ apod. V daleko menší míře je zastoupen sedmý pád, daný naopak vazbou výrazu „před“: „občanská iniciativa z před třemi lety dospěla k zablokování prodeje pozemků“, „pomník motorkáře z před dvěma roky“, „taky dobrá příhoda z před čtrnácti dny“ apod. První pád číslovkového výrazu a podstatného jména je zcela okrajový: „už nebyla tak strhující jako v případě 240 z před devět let“.
Podle našeho názoru je uvedený typ spojení motivován vypuštěním podstatného jména, k němuž se vztahuje předložka z: „iniciativa z [doby] před třemi lety“, „příhoda z [období] před čtrnácti dny“ atd. Právě jen plné vyjádření patří do spisovného jazyka. Jak je vidět z výkladu bodě 2, vynecháme-li podstatné jméno doba/období, vazebnost obou předložek se začne křížit, a vazba jedné z předložek tak bývá potlačena, přičemž v praxi se evidentně dává přednost vazebnosti předložky „z“; patrně proto, že stojí na prvním místě, a tudíž v mysli mluvčího získává vrch. Navíc k vyjádření typu „příhoda z před čtrnácti dny“ je třeba další operace – mluvčí si musí uvědomit, že předložky „z“ a „před“ se vztahují každá k jinému větnému členu. Nejistota při volbě správného pádu pak ojediněle ústí i ve volbu základního tvaru, tj. prvního pádu.
Ačkoli je dané vyjádření výhodné svou úsporností, nelze ho považovat za bezvýhradně přijatelné a nelze rovněž doporučit tvoření analogických vazeb. Do neutrálního, plně spisovného jazyka patří spíše plná vyjádření s předložkami u příslušných podstatných jmen: „v období před dvěma zápasy“, popř. vyjádření jinou větnou strukturou: „stejnou formou, jakou prokázal před dvěma zápasy / v utkání (z) 12. května“.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Jsme v češtině doma. 2012. (platí od 2012)
Dotaz:
Tvar přídavného jména v přívlastku shodném v antepozici
Konkrétní dotaz:
V samoobsluze jsem našel krabici se sušenkami, na které bylo napsáno: „ZLATÉ“ (velkým písmem, centrováno) „ESÍČKA“ (menším písmem, pod hlavním nadpisem). Není to chyba? Nemělo by se psát spíše „Zlatá esíčka“? Nebo je slovo „Zlaté“ vnímáno jako název – podstatné jméno – a „esíčka“ je pouze podnadpis?
Klíčové slovo:
Zlaté Esíčka
Odpověď:
V případě spojení „Zlaté Esíčka“ u výrobku Opavia se střetávají dva principy – grafická jednotnost řady výrobků a jazyková správnost. Z jazykového hlediska jde o chybnou koncovku, protože název porušuje shodu zakončení mezi řídícím podstatným jménem (esíčka) a na něm závislým přídavným jménem (zlatá), které by mělo přejímat tvar jména, na němž závisí. Pro výrobce je však důležitá i grafická stránka: jednotné grafické řešení usnadňuje zákazníkům orientaci: Opavia vyrábí Zlaté oplatky, Zlaté Ruměnky, Zlaté Sušenky, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky apod. Z toho důvodu zřejmě i Zlaté Esíčka.
Slovo „Zlaté“ je tedy, jak se sám domníváte, jakýmsi označením řady výrobků Opavia a teprve potom následuje podnadpis, u nějž nemusí dojít ke shodě s názvem adjektivní povahy. K této hypotéze přispívá i fakt, že samotný výrobce na svých stránkách uvádí „podnadpisy“ , resp. názvy výrobků s velkými písmeny: Zlaté Esíčka, Zlaté Derby, Zlaté Spekulky, Zlaté Věnečky, Zlaté Koka, Zlaté Ruměnky, Zlaté Polomáčené sušenky – na druhou stranu ale i Zlaté oplatky. Je možné, že celá řada výrobků začínala Zlatými oplatkami a logo Zlaté se pak stalo jakýmsi signálem, že daný výrobek náleží do této řady, a zůstalo neměnné po vzoru obchodní značky.
Dotaz:
Valence sloves ostatní (včetně valenčního rámce)
Konkrétní dotaz:
Jak se správně používá výraz „diagnostikovat“ – diagnostikuje se osoba, nebo choroba? Je v pořádku věta „Byl diagnostikován na AIDS“, nebo je vhodnější říct „Byl u něj diagnostikován AIDS“?
Klíčové slovo:
diagnostikovat
Odpověď:
Diagnostikovat znamená určit diagnózu nemoci, tedy např. „diagnostikovat AIDS u osoby XY“. Diagnostikovat lze poruchy, potíže, akutní stavy apod. Pokud by šlo o osobu, spíše bychom řekli „testovat osobu na AIDS“. Místo „nechte se diagnostikovat“ bychom spíše měli říci „nechte si udělat diagnózu“, „nechte se vyšetřit“. Ze dvou vět, které uvádíte, tedy rozhodně doporučujeme druhé znění: „Byl u něj diagnostikován AIDS“. Ještě dodejme, že aktuálně vznikající Akademický slovník současné češtiny už sice vazbu se 4. pádem ve významu osoby (diagnostikovat koho) uvádí, ale pouze s doplněním „jako koho“, např. „Diagnostikovali ho jako dyslektika“ (nikoli tedy „Diagnostikovali ho na dyslexii“).
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Jsme v češtině doma. 2012. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 32
Jazykový zdroj:
Slovník spisovného jazyka českého. 1989. (platí od 1960)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
diagnostikovat
Jazykový zdroj:
Akademický slovník současné češtiny. (platí od 2017)
Dotaz:
Zápor
Konkrétní dotaz:
Nevím si rady s formulací věty, a proto prosím o radu, která varianta je vhodnější:
„Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž bylo zřejmé, jaké bude mít následky.“
„Vyhláška byla vydána jako restriktivní opatření, aniž by bylo zřejmé, jaké bude mít následky.“
Jde mi o podmiňovací způsob v takto koncipovaném souvětí. Je slůvko „by“ v takovém kontextu správné, nebo chybné?
Klíčové slovo:
aniž; aniž by
Odpověď:
O větách s výrazem „aniž“ se v lingvistických časopisech vedou diskuse již více než sto let. Prastará gramatická doporučení praví, že kondicionál je namístě tam, kde celá konstrukce má význam podmíněného děje, např. „nebyl bych přišel, aniž bych nepozdravil“, jinak je nutno užívat slovesa v tom čase a způsobu, v jakém je sloveso hlavní věty, např. „přišel, aniž pozdravil“. Toto doporučení vychází z respektu k historickému původu spojky, jde totiž o slučovací spojku „ani“ + zdůrazňovací „-ž“ (srov. např. totiž). „Odešel, aniž pozdravil“ tedy podle daného pravidla interpretujeme jako správné na pozadí slučovacího spojení odešel a ani nepozdravil. Silné pronikání kondicionálu, jehož jsme svědky v současné češtině, souvisí se slábnoucím povědomím o jejím původu a v důsledku toho změnou chápání spojky a jejím přechodem od souřadicí (např. „kmotr ho nezdržoval, aniž pozval“ /= ale ani/) k podřadicí (např. „odešel, aniž pozdravil“ /= bez toho, aby/).
Přístup současných základních příruček k větám s „aniž“ je poněkud obojaký. Zatímco Slovník spisovného jazyka českého ze 60. let připouští konstrukce „aniž + kondicionál“ i ve větách bez významu podmíněného děje (tedy např. „připomínám, aniž bych chtěl radit“), novější Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994) uvádí důsledně pouze příklady, v nichž způsob a čas slovesa v hlavní větě odpovídá způsobu a času slovesa věty s „aniž“: „šel tam, aniž byl pozván“. O možnosti užít kondicionál se vůbec nezmiňuje.
Podle údajů v Českém národním korpusu je zřejmé, že v úzu kondicionál po spojce „aniž“ vítězí bez ohledu na tvar slovesa v sousedních větách. Dále se podle zběžného pohledu na korpusové výskyty dá konstatovat, že doklady, v nichž tvar slovesa hlavní věty koresponduje s tvarem slovesa ve větě s „aniž“, pocházejí v převážné většině z beletristických textů, z odborné a populárně naučné literatury, jsou tedy jakýmsi znakem vyššího stylu.
Lze tedy říci, že v současné češtině jsou podle autoritativních příruček přípustné obě varianty, v úzu ve větě s aniž vítězí tvar s kondicionálem, ve vyšším stylu se zachovává naopak způsob vycházející z povědomí o původu spojky.
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Jsme v češtině doma. 2012. (platí od 2012)
Upřesnění příručky, časopisu apod.:
s. 5.
Jazykový zdroj:
Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost. 1994. (platí od 1994)
Dotaz:
Úprava odstavců
Konkrétní dotaz:
V ilustrované dětské knize nejsou odstavce zarovnány do bloku. Text obtéká okolo obrázků. Jak v rámci těchto odstavců používat přímou řeč? Musí být vždy na začátku odstavce, nebo se mohou repliky postav i střídat v rámci jednoho odstavce?
Klíčové slovo:
odstavec; přímá řeč
Odpověď:
Žádné explicitní doporučení ohledně členění přímé řeči do jednotlivých odstavců nám není známo. Střídání replik v rámci jednoho odstavce, které se týkají jednoho obrázku, považujeme ze možné.
Dotaz:
Zápor
Konkrétní dotaz:
Chtěla bych se zeptat, zda je nutné použít dvojí zápor v případech jako „nedokázal se vyhnout tomu, aby ho odvlekli pryč“. Mělo by být sloveso „odvléct“ také v záporu? Domnívám se, že ne, ale nedokážu to zdůvodnit – byla bych vám vděčná za vysvětlení i případný odkaz na odbornou literaturu.
Klíčové slovo:
dvojitý zápor; vedlejší věta
Odpověď:
Problematika záporu ve vedlejších větách je v české syntaxi dosti zajímavá a poměrně komplikovaná. Ne vždy jde při jejím uplatnění aplikovat zásady formální logiky. V jazyce často bez problémů funguje i struktura, která je z přísně formálního hlediska v podstatě nelogická, a přesto ji nehodnotíme z hlediska jazykového jako chybnou (právě proto, že je v praktickém jazyce funkční). Mluvnice se v této souvislosti zmiňují o slovesech bránění a obav, po nichž by ve vedlejší větě mělo následovat kladné sloveso (např. „Bránila mu, aby odešel“). Příruční mluvnice češtiny doporučuje ve větách s výrazem bránění ověřit správnost formulace náhradou věty výrazem nevětným: Bránila mu, aby odešel = bránila mu odejít. Logická je tedy formulace kladná. Přesto se můžeme setkat i s formulací zápornou („Bránila mu, aby neodešel“). Zápor se sem patrně dostal analogií s rozkazem „Nechoď tam“ (mluvčí si přeje, aby adresát něco nevykonal, proto užije zápor) a ani tuto formulaci nehodnotíme jako chybnou. V těchto případech není nutné postupovat přísně logicky a doplňovat pouze kladné sloveso, přestože logicky do věty patří. Srozumitelnost a funkčnost věty i při takovéto elipse ohrožena nebývá. Odborně tomuto procesu říkáme neutralizace záporu (nebo psychologický zápor), tj. ve vedlejší větě po těchto slovesech může následovat jak sloveso kladné, tak negované prefixem ne-, aniž by se větný význam změnil.
Váš příklad bychom do této kategorie mohli zařadit také, je ovšem specifický tím, že v hlavní větě není sloveso s významem bránění či obav, ale s významem pouze podobným (mohli bychom nahradit sloveso vyhnout se slovesem ubránit se (Nedokázal se ubránit, aby ho (ne)odvlekli). Přestože kodifikační příručky se o neutralizaci negace v souvislosti s jinými slovesy než s významem bránění a obav nezmiňují, domníváme se, že bychom sem Váš příklad mohli rovněž zařadit, protože charakteristika tohoto jevu zde může být uplatněna. Z přísně logického hlediska bychom měli použít ve vedlejší větě kladné sloveso (pomoci si můžeme náhradou větným členem: „Nedokázal se vyhnout tomu, aby ho odvlekli“ = „nedokázal se vyhnout odvlečení“). Ale z výše uvedených důvodů nelze jako nesprávné hodnotit ani sloveso v záporném tvaru, protože z hlediska adresáta je věta funkční a srozumitelná i se slovesem v záporném tvaru („Nedokázal se vyhnout tomu, aby ho neodvlekli“).
Pokud si přejete poučit se o českém záporu více, doporučujeme některou z dostupných mluvnic a syntaktických příruček (Příruční mluvnice češtiny, akademická Mluvnice češtiny 3, Skladba češtiny autorů Grepla a Karlíka) nebo odbornější publikace jako např. Negace a presupozice ve významové stavbě věty od Evy Hajičové (Praha: Academia 1975).
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Příruční mluvnice češtiny. 1995. (platí od 1995)
Jazykový zdroj:
Skladba češtiny. Grepl – Karlík. 1998. (platí od 1998)
Jazykový zdroj:
Mluvnice češtiny 3. 1987. (platí od 1987)
Dotaz:
Oslovování
Konkrétní dotaz:
Rád bych se zeptal, jak správně používat oslovení „slečno“. Kdy se použije slečna a kdy paní? Je rozdíl pouze ve stavu (svobodná vs. vdaná), nebo jsou dána i další kritéria (třeba věk)?
Klíčové slovo:
slečna; paní
Odpověď:
Užívání slov slečna a paní při oslovování se v češtině neřídí žádnými přísnými jazykovými pravidly, spíše společenskými zvyklostmi. Ty se s vývojem společnosti poněkud proměňují, a to tak, že výraz slečna stále více ustupuje výrazu paní. Výraz slečna užíváme u svobodné dívky, u dosud neprovdané ženy, nikoli u rozvedené nebo ovdovělé ženy. Je vázán na svobodný stav ženy a v současné době je stále více omezován na velmi mladý věk nositelky. Ve všech ostatních případech dáváme přednost oslovení paní, a to jak ve spojení s příjmením, názvem povolání, vysokoškolským titulem apod., tak bez něj. Dnes už děti ve škole neříkají „slečno učitelko“, ale jen „paní učitelko“, lístky do kina si kupujeme u „paní pokladní“ apod. Zatímco spisovatel Herben kdysi napsal, že „dům byl majetkem dvou starších slečen“, dnes bychom velmi pravděpodobně řekli, že „byl majetkem dvou starších paní“. Pro roli ženy v dnešní společnosti není podstatné, zda je či byla vdaná, a spolu s tím přestává být důležité rozlišování jejího stavu při oslovování (ostatně u mužů takové rozlišování taky nemáme). Rozhodně tedy neuděláme chybu, oslovíme-li ženu výrazem paní v případě, kdy si jejím rodinným stavem nejsme jisti. Toto oslovení je dnes chápáno jako neutrální, a tedy zcela vhodné pro jakoukoliv ženu bez ohledu na její věk nebo rodinný stav.
Dotaz:
Poštovní adresa
Konkrétní dotaz:
Jakými písmeny psát název adresní pošty nebo obce v adrese.
Klíčové slovo:
adresa; velká písmena
Odpověď:
Název adresní pošty nebo obce se píše v souladu s obecnými pravidly o psaní velkých písmen, například Nové Město na Moravě. Pouze v případě, že je adresa psána rukou, se název adresní pošty nebo obce píše velkými písmeny abecedy (verzálkami).
Poslední užití:
26.6.2025
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
ČSN 01 6910. Úprava dokumentů zpracovaných textovými procesory. P. Lozan, M. Pravdová. 2014. (platí od 2014)
Dotaz:
Valence podstatných jmen – předložková spojení
Konkrétní dotaz:
Je v pořádku použít spojení „satira na něco“?
Klíčové slovo:
satira
Odpověď:
Valenční slovníky bohužel heslo „satira“ neobsahují. Podíváme-li se do korpusu SYN v13, zjistíme, že spojení „satira na někoho/něco“ se zde vyskytuje v podobě 1455 dokladů. To je dokonce více než spojení „satira někoho/něčeho“ – u ní se nám ukazuje 1195 výskytů. Můžeme tedy konstatovat, že vazba s předložkovým 4. pádem (satira na) je velmi obvyklá a jazykově v pořádku.
Poslední užití:
8.7.2025
Atributy odpovědi
Jazykový zdroj:
Český národní korpus.
Graf užití odpovědi
Poprvé odpovězeno:
?
Naposledy odpovězeno:
?
* zobrazeny pouze záznamy, které jsou přístupné veřejnosti.